Stála jsem v kuchyni a krájela zeleninu do salátu, když se dveře náhle rozlétly a dovnitř vešel Kamil Brňák. Stačil jediný pohled na jeho tvář a bylo mi jasné, že se něco pokazilo. Uhýbal očima, nervózně si přehazoval svazek klíčů z ruky do ruky.
„Proč jsi tak napjatý?“ zeptala jsem se a položila nůž stranou.
Zhluboka si povzdechl, jako by se chystal pronést něco, co se mi nebude líbit.
„Zrušil jsem naše lístky,“ řekl nakonec.
„Jaké lístky?“ nechápala jsem.
„K moři. Ty na příští týden.“
V hlavě mi cosi cvaklo, jako když zapadne zámek. Celý rok jsme si na tu dovolenou odkládali peníze. Dvanáct měsíců jsem si odpírala maličkosti, naše dcera trpělivě čekala, kdy konečně uvidí moře.
„Ty… cože?“ hlas se mi zlomil.
„Máma s Beátou přijedou,“ dodal klidně. „Potřebují si taky odpočinout.“
Po zádech mi přeběhl mráz. Nebyla to otázka ani prosba. Rozhodl sám. Beze mě.
„Uvědomuješ si, cos udělal?“ vyjela jsem. „Čekali jsme na to celý rok!“
„No a?“ mávl podrážděně rukou. „Moře nikam neuteče. Pojedeme jindy.“
„Tak fajn,“ vyhrkla jsem. „A co kdybych já poslala důchod tvé mámy na charitu? Taky bys řekl, že o nic nejde?“
Zamračil se, jako bych zešílela.
„Slyšíš se vůbec? To je přece moje matka!“
Neodpověděl. Otočil se a práskl za sebou dveřmi do ložnice.
Zůstala jsem stát, svírala okraj stolu, aby se mi nepodlomila kolena. V krku knedlík, před očima mlha.
Ze dveří opatrně vykoukla Amálie Vacková. Hlas se jí třásl. A v tu chvíli mi došlo, že už stačilo.
„Pojedeme,“ řekla jsem tiše. „Jen my dvě.“
Seděla jsem u stolu a objímala studený hrnek s čajem. V hlavě mi dunělo: Jak to mohl udělat? Jak si to dovolil? Z ložnice se ozývaly tlumené hlasy — Kamil telefonoval, nejspíš s matkou. Podle útržků bylo jasné, že řeší jejich příjezd.
Dveře se pootevřely a Amálie nakoukla dovnitř. Osmileté děvčátko se na mě dívalo vyděšenýma očima.
„Mami, táta říkal, že už k moři nepojedeme…“
Vyskočila jsem tak prudce, až hrnek cinkl o podšálek.
„Počkej na mě v pokoji, zlatíčko. Hned přijdu.“
Když odešla, zhluboka jsem se nadechla a zamířila do ložnice. Kamil zrovna končil hovor.
„Ano, mami, všechno je zařízené. Zítra vás vyzvednu na nádraží.“
Položil telefon a konečně se na mě podíval. V očích měl podráždění.
„Chápeš, cos způsobil?“ začala jsem co nejklidněji. „Celý rok jsme na tu dovolenou čekali. Amálie o tom snila.“
„A co?“ rozhodil rukama. „Moře tu bude i příští rok.“
„To není jen moře!“ hlas mi ujížděl. „Je to náš sen! Aspoň ses se mnou mohl poradit.“
„Proč?“ ušklíbl se. „Stejně bys dělala scénu. Jako teď.“
„Takže už nemám ani právo mluvit do vlastního života? Všechno rozhoduješ sám?“
„Přestaň to dramatizovat!“ vyštěkl a vstal. „Máma s Beátou nás dva roky neviděly. Taky chtějí klid.“
„A my snad nejsme lidi?“
„Jsi sobec,“ řekl chladně. „Nevydržíš kvůli rodině ustoupit.“
Srdce se mi sevřelo.
„Rodina?“ zasmála jsem se hořce. „A kdy ses naposledy zajímal o to, co chce tvoje rodina?“
Mlčel a otočil se k oknu. Bylo mi jasné, že nemá smysl pokračovat.
„Dobře,“ řekla jsem tiše. „Když ses rozhodl beze mě, udělám totéž.“
Vyšla jsem a zabouchla dveře. Na chodbě stála Amálie a tiskla k sobě plyšového medvídka.
Klekla jsem si k ní a objala ji.
„Neboj se. K moři pojedeme. Jen my dvě.“
Druhý den jsem ji vzbudila dřív než obvykle. Zatímco se myla, naházela jsem do kufrů věci — ty samé, které už byly dávno nachystané. Kamil odešel do práce bez rozloučení. O to lépe. Neměla jsem sílu na další hádky.
Zrovna jsme snídaly, když zazvonil zvonek. Amálie se rozběhla ke dveřím, ale předběhla jsem ji.
Na prahu stála Libuše Benešová a vedle ní Beáta Petříčeková, obtížené taškami.
„My jsme přijely dřív!“ oznámila tchyně vesele a políbila mě na tvář. „Vlak měl zpoždění jen hodinu.“
Beáta beze slova zamířila do kuchyně. „Dejte mi čaj, v kupé byla zima.“
Stála jsem jako přimražená a dívala se na hromadu jejich věcí v předsíni. Amálie se ke mně přitiskla.
„Vy… dnes?“ vypravila jsem ze sebe. „Kamil říkal, že vás vyzvedne zítra.“
„Vždyť jsem ti volala,“ mávla Libuše rukou. „Ty jsi zase koukala do telefonu.“
Svlékala kabát a kriticky si prohlížela byt. „Tady je ale nepořádek. Kamil říkal, že jste uklízeli.“
„Chystaly jsme se na dovolenou,“ odpověděla jsem chladně.
„Na tu vaši dovolenou?“ odfrkla si Beáta z kuchyně. „Teď si odpočineme pořádně. Kde mám pantofle? Minule tu zůstaly.“
Beze slova jsem ukázala ke skříni. Tchyně mezitím nakoukla do ložnice.
„Nový přehoz? Nic moc. Vezmu si ten starý, byl lepší.“
„Libuše,“ řekla jsem se sebezapřením, „my s Amálií dnes odjíždíme.“
V kuchyni se rozhostilo ticho. Beáta ztuhla s hrnkem v ruce. Tchyně se ke mně pomalu otočila.
„Kam jako?“
„Na dovolenou, kterou jsme plánovaly celý rok. Tu, kterou Kamil zrušil bez mého souhlasu.“
Libuše protočila oči. „Zase tvoje manýry. Vždyť jsme tu jen na dva týdny.“
„Na naše dva týdny,“ opravila jsem ji klidně. „Které měly patřit mně a dceři.“
Beáta položila hrnek o něco hlasitěji, nadechla se k odpovědi a já cítila, že další slova už neudržím v sobě.