Když se Amálie se zaujetím začetla do knížky, kterou si prohlížela slečna s notebookem naproti nám, konečně jsem sebrala odvahu znovu rozsvítit displej telefonu. Sotva se přihlásil k síti, zaplavil ho příval upozornění. Třiadvacet zmeškaných hovorů od Kamila Brňáka. Pět od jeho sestry. A dokonce dva od tchyně. Mezi nimi několik rozčilených zpráv, z nichž poslední mě bodla do očí:
„Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedla? Máma je v hysterii! Okamžitě se vrať, musíme si to vyříkat!“
Zatnula jsem čelist. Ani slovo lítosti. Žádná zmínka o tom, že by ho mrzelo, co způsobil. Jen rozkazy, výčitky a nátlak.
— Mami, je ti něco? — Amálie si všimla, jak pevně svírám telefon, a opatrně se dotkla mé ruky.
Trhla jsem sebou, až mi došlo, že mám prsty křečovitě stažené.
— Ne, zlato, všechno je v pořádku, — zalhala jsem s úsměvem. — Co kdybychom si šly koupit zmrzlinu? V jídelním voze určitě něco mají.
Zatímco Amálie s jiskrou v očích váhala mezi nanukem a kelímkem, rychle jsem napsala zprávu Ditě Doležalové, u které jsme měly přenocovat:
„Jsme na cestě. Dorazíme s Amálkou zítra ráno. Díky, že nás bereš.“
Odpověď přišla téměř okamžitě:
„Samozřejmě! Pokoj je připravený. Jak to zvládáš? Je hodně vzteklý?“
Odepsala jsem stručně:
„Podle očekávání. Řekneme si víc osobně.“
Noc ve vlaku byla neklidná. Amálie se převalovala, několikrát se probudila a pokaždé se tiše ptala, jestli si to táta náhodou nerozmyslel. Uklidňovala jsem ji, jak to jen šlo, ale sama jsem ani na chvíli nezamhouřila oči. Každé zadunění kol nás odváželo dál od domova, od problémů, od toho nekonečného chaosu… A přesto se ve mně mísil strach s podivnou úlevou.
Nad ránem, když se krajina začala pomalu zbarvovat světlem, Amálie konečně tvrdě usnula. Přehodila jsem přes ni deku a postavila se k oknu. Za sklem se míhaly cizí obrysy — kopce, řídké stromy, první náznaky jihu. Někde tam vpředu už bylo moře. Naše moře. To, které jsme si vybojovaly.
Vlak zpomaloval. Jemně jsem Amálii pohladila po vlasech.
— Vstávej, lásko. Už jsme skoro tady.
Protáhla se a zamrkala rozespalýma očima, ale jakmile jí došlo, co jsem řekla, okamžitě ožila. Přikývla jsem a pomohla jí sbalit věci. V hlavě mi sice znovu vyvstal dotěrný dotaz, co bude dál, až se vrátíme, ale teď jsem ho záměrně zaháněla. Dnes existovalo jen moře. Jen my dvě. Bez hádek a křiku.
Souprava sebou škubla a definitivně zastavila. Podívala jsem se z okna — nástupiště zalévalo ostré ranní slunce, lidé s kyticemi se míhali mezi taxíky. Nic společného s naším šedivým severním městem.
— Mami, už jsme tady? — Amálie si mnula oči, v nichž se už zračila zvědavost.
— Ano, zlato. V Lignano Sabbiadoro, — usmála jsem se a pohladila ji po hlavě, sama plná očekávání.
Když jsme braly kufry, nakoukla do kupé průvodčí:
— Vystupujete? Máme jen deset minut.
— Ano, děkujeme, — odpověděla jsem, popadla zavazadlo a Amálie si pevně přitiskla svou růžovou cestovní tašku.
Jakmile jsme vkročily na peron, ovanul nás teplý, vlhký vzduch s jemnou slanou stopou. Amálie se zarazila a nadšeně se nadechla:
— Mami, tady to voní… slaně! To je moře?
Zhluboka jsem se nadechla taky.
— Je blízko. Ale nejdřív zajedeme k Ditě.
Před nádražím se na nás sesypali taxikáři. Vybrala jsem klidného muže středního věku a nadiktovala adresu. Během jízdy úzkými uličkami letoviska byla Amálie přilepená k oknu.
— Podívej, palmy! A ty domy… každý je jiný!
Měla pravdu. Barevné domky porostlé vinnou révou působily po našem industriálním městě jako kulisy z pohádky. A já si uvědomila, že poprvé po dlouhé době dýchám lehčeji.
Dita nás čekala na zápraží svého malého, ale útulného domku. Pevně mě objala a zašeptala:
— Měla jsem o tebe strach. Jsi v pořádku?
Jen jsem přikývla, se staženým hrdlem. Okamžitě se obrátila k Amálii:
— Ty jo, jak jsi vyrostla! Pojď, ukážu ti pokoj, mám tam překvapení!
Zatímco Amálie nadšeně objevovala pastelky, blok na kreslení a nového plyšového delfína, Dita mě odvedla do kuchyně a postavila přede mě hrnek silné kávy.
— Tak povídej. Co se stalo?
V pár minutách jsem ze sebe dostala všechno, co se za poslední dny odehrálo. Dita poslouchala s čím dál zamračenějším výrazem a když jsem skončila, praštila dlaní do stolu:
— To snad není možné! Já bych na tvém místě…
Její rozhořčení přerušilo zazvonění. Zamračila se.
— Kdo to sakra může být takhle brzy?
Otevřela dveře — a obě jsme ztuhly. Na prahu stál Kamil Brňák. Bledý, s kruhy pod očima, ruce se mu třásly.
— Ty… — nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo.
Udělala krok vpřed a v jeho pohledu nebyla obvyklá zloba, jen bezmoc.
— Sedl jsem na další vlak… nemohl jsem jinak, — hlas se mu zlomil. — Je Amálie tady?
Jakmile uslyšela jeho hlas, vyběhla z pokoje. Zůstala stát, nejistě se na nás dívala.
Kamil si klekl a natáhl k ní ruce:
— Sluníčko, promiň… táta byl slepý hlupák.
Pomalu k němu přišla a on ji objal, jako by se bál, že zmizí. Já stála jako přikovaná. Dita mě chytila za loket, aby mě podepřela.
Kamil ke mně zvedl oči:
— Došlo mi to… Když jsem se vrátil domů a viděl, že tam máma s Beátou Petříčekovou přestavěly byt, vyhodily tvoje kytky… v ložnici už byly její věci… Pochopil jsem, že to už není můj domov. Že jsem o všechno přišel.
V jeho hlase byla bolest, která mi sevřela hrdlo. Dita tiše promluvila:
— Možná byste si měli promluvit sami. Já vezmu Amálku ven.
Odvedla ji na zahradu a nechala nás o samotě. Kamil zůstal stát opodál, nejistý.
— Byl jsem pitomec, — řekl tiše. — Ve všem jsi měla pravdu… Dnes ráno jsem je poslal pryč. Všechny.