„…tak jsem ty poslední dva roky vlastně ani nežila,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stačila zastavit.
Libuše Benešová zbledla tak, že se musela chytit opěradla židle. V tu chvíli jsem ucítila, jak mi Amálie Vacková sevřela ruku pevněji, jako by se bála, že se rozpadnu.
„Tak takhle?“ pronesla tchyně pomalu, s ledovým klidem. „To je ta tvoje vděčnost? Pomáhali jsme vám s bytem, stáli jsme při vás, a ty…“
„Mami, nech toho,“ ozvala se překvapivě Beáta Petříčeková. Její hlas zněl ostřeji než obvykle. „Ať si klidně jede. My to tady bez ní zvládneme.“
Už jsem nic neříkala. Mlčky jsem popadla kufry, které stály u dveří. Amálie se rozběhla do pokoje pro svou malou tašku s plyšákem. Když jsme vycházely z bytu, Libuše na nás ještě vykřikla:
„A pak se nevracej s prosíkem! A netahej do toho dítě jako vyděračský nástroj!“
Odpovědi se nedočkala. Zabouchla jsem za sebou dveře tak, že to dunělo po celé chodbě. Ve výtahu se Amálie tiše ozvala:
„Mami… bude se táta hodně zlobit?“
Objala jsem ji a cítila, jak se jí třesou ramena.
„Neboj se, broučku,“ zašeptala jsem. „Jedeme k moři. Přesně tak, jak jsme si to vysnily.“
Před domem už stálo taxi. Řidič, asi čtyřicetiletý vousatý chlap, nám ochotně pomohl naložit kufry a zvědavě si nás přitom měřil. Držela jsem Amálii pevně za ruku, když jsme scházely po schodech.
„Na nádraží, jo?“ ujistil se a zaklapl kufr.
„Ano,“ odpověděla jsem krátce a posadila dceru dozadu.
Auto se rozjelo. Naposledy jsem se podívala na okna našeho bytu. Někde tam zůstala Libuše s Beátou, už si přivlastňovaly náš prostor. A Kamil Brňák… ten ještě neměl tušení, že odjíždíme.
V kapse mi zavibroval telefon. Na displeji svítilo jeho jméno. Desátý zmeškaný hovor během půl hodiny. Bez váhání jsem telefon přepnula do tichého režimu.
„Mami, nebude mít táta strach?“ zeptala se Amálie a zadívala se na mě svýma velkýma očima.
Přejela jsem jí rukou po vlasech.
„Napíšu mu, až budeme ve vlaku.“
Řidič nás sledoval zpětným zrcátkem. Napětí v autě ho očividně nenechávalo chladným.
„Jedete někam daleko?“ zkusil navázat řeč.
„Do Lignano Sabbiadoro,“ odpověděla jsem stroze.
„Hezké místo,“ pokýval hlavou. „Jen teď tam bývá pořádné vedro.“
Přikývla jsem, aniž bych ho opravdu vnímala. V kabelce jsem cítila dva jízdenky koupené uprostřed noci. Nebyly ideální – místo kupé obyčejný vůz, navíc nepříznivý termín. Ale byly naší záchranou.
Telefon se znovu ozval. Tentokrát zpráva:
„Kde sakra jsi?! Máma volá, že jsi odešla s kufry! Co to má znamenat?!“
Zavřela jsem oči. Slzy se draly ven, ale teď nebyl čas se sesypat. Ne před Amálií.
„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, jak nervózně mačká lem šatů.
„A co když za námi táta přijede?“ zašeptala.
Stiskla jsem jí ruku.
„Neví, kam jedeme. A ani to vědět nebude. Bude to naše tajemství, ano?“
Přikývla, i když v jejích očích zůstával stín nejistoty. Chápala jsem ji. Pro osmileté dítě to byl šok – hádky, útěk, náhlý odjezd. Ale zpátky už cesta nevedla.
Na nádraží jsme dorazily s čtyřicetiminutovou rezervou. Dost času koupit vodu a něco k jídlu.
„Počkejte tu s kufry,“ poprosila jsem řidiče a zaplatila. „Hned jsme zpátky.“
Vzala jsem Amálii za ruku a zamířily jsme ke kiosku. Najednou mě prudce zatáhla.
Otočila jsem se – a ztuhla. U vchodu do haly stál Kamil. Rozhlížel se zmateně kolem, očima přejížděl přijíždějící auta. Tvář měl rudou a napjatou.
„Schovej se,“ sykla jsem a přitáhla Amálii k sobě, ustoupila za sloup.
Srdce mi bušilo až v krku. Jak to zjistil? Viděla Libuše lístky? Nebo…
„Mami, bojím se,“ zachvěla se Amálie a tiskla se ke mně.
Klekla jsem si k ní, kryté davem cestujících.
„Všechno je v pořádku. Nenajde nás. Půjdeme jinudy.“
Obešly jsme budovu z druhé strany a nenápadně se dostaly k našemu vlaku. Pořád jsem se ohlížela, čekala, že se každou chvíli objeví. Ale nikde nebyl.
Teprve když jsme se usadily ve voze a vlak se dal do pohybu, dovolila jsem si vydechnout. Amálie se přitiskla k oknu a sledovala, jak známá místa mizí.
„Mami… vrátíme se někdy?“ zeptala se tiše.
Objala jsem ji kolem ramen.
„Ano. Ale až táta pochopí, že takhle se k nám chovat nemůže.“
Telefon znovu zavibroval. Další zpráva:
„Zbláznila ses?! Okamžitě se vrať! Máma je v šoku, Beáta brečí! Rozbíjíš rodinu!“
Pomalu jsem se nadechla a odepsala:
„Rodinu jsi začal ničit ty ve chvíli, kdy ses rozhodl řídit naše životy bez mého souhlasu. Odjíždíme. Nehledej nás.“
Zprávu jsem odeslala a telefon vypnula. Za oknem ubíhala pole, ztrácela se v dálce. Před námi bylo moře. A svoboda.
Vlak zrychloval, koleje pravidelně klapaly. Sledovala jsem Amálii – nejdřív seděla shrbená, ale postupně se uvolňovala a se zájmem pozorovala spolucestující. V kupé s námi jela starší manželská dvojice a mladá žena s notebookem.
„Kdy tam budeme?“ ozvala se Amálie a opřela se o okno.
„Zítra ráno,“ usmála jsem se a uhladila jí rozcuchané vlasy. „Vyspíme se a probudíme se u moře.“
Starší paní se na nás přívětivě usmála.
„Jedete k moři poprvé?“
„Ano,“ přikývla jsem.
„My s vnučkou jezdíme každý rok,“ pokračovala. „Většinou na podzim. V září už není takové horko a je klid.“
Ta obyčejná konverzace Amálii viditelně uklidnila.
„Budou tam delfíni?“ rozzářila se. „Opravdoví?“
„V delfináriu určitě,“ zasmála se žena. „A když budete mít štěstí, třeba je zahlédnete i ve volném moři.“
Poděkovala jsem jí úsměvem. Amálie se konečně rozptýlila. Jen moje hlava byla plná otázek – co se teď děje doma? Jak Kamil reaguje?
Když Amálie začala se zaujetím pozorovat knížku, kterou četla dívka s notebookem, konečně jsem se odhodlala znovu zapnout telefon. Okamžitě explodoval oznámeními…