Monika Mladýová si otřela dlaně do utěrky a s uspokojením přejela pohledem prostřený stůl. Dva dny pečlivých příprav se konečně proměnily v něco hmatatelného a výsledek působil slavnostně. Na mísách se vyjímala šťavnatá pečená krůta, salát s krevetami, bohaté talíře se zeleninou i masem a také domácí sushi, na které byla obzvlášť pyšná. Její dcera Amálie Váleková právě oslavila čtrnácté narozeniny a Monika si přála, aby tenhle den zůstal dívce v paměti jako něco výjimečného.
Radim Moudrý mezitím přisunoval ke stolu další židle, aby se všichni pohodlně usadili. Amálie se točila před zrcadlem v nových šatech, uhlazovala látku a s nadšením se na sebe usmívala. Vtom zazvonil zvonek, což oznámilo příchod prvních hostů. Dovnitř vešla kmotra Viktorie Jelínková se svým manželem Lubošem Starým a jejich desetiletým synem, všichni s květinami a dárky v náručí. Krátce po nich dorazila i Amáliina kamarádka. Společnost se postupně usadila kolem stolu.
Jako poslední překročila práh Dagmar Mladýová. Tchyně měla na tváři přísný výraz a v rukou nesla plastovou nádobu. „Přinesla jsem vám bramborový salát,“ oznámila suše. „Osvědčená klasika, aby bylo co zobnout.“ Monika se zdvořile usmála, i když bylo znát, že úsměv stojí hodně sil. Nádoba skončila na okraji stolu, kde mezi pečlivě naaranžovanými pokrmy působila poněkud nepatřičně.
Hostina se rozběhla. Přítomní chválili jídlo a Amálie doslova zářila pod náporem přání a gratulací. Jen Dagmar mlčky sledovala dění kolem sebe. Její salát zůstal nedotčený. Po půlhodině už to nevydržela, zvedla se a přešla do předsíně. „Tady by se dalo třikrát vytřít,“ poznamenala jedovatě. „Všude stopy od bot.“ Monika sevřela rty. Hosté si vyměnili rozpačité pohledy. „Dagmar, uklízeli jsme před oslavou,“ odpověděla chladně. „No jistě, vidím, jak moc,“ odsekla tchyně.
Po návratu ke stolu píchla vidličkou do sushi. „Co je tohle za výmysly? To se nedaly udělat normální brambory s řízkem?“ pokračovala. „Děti by se měly učit na obyčejné jídlo, ne na tyhle moderní manýry.“ Viktorie se pokusila situaci zachránit: „Dagmar, všechno je výborné. Monika si dala opravdu práci.“ „Práci,“ přikývla tchyně. „Jen mám pocit, že na tyhle lahůdky padla půlka Radimovy výplaty. My jsme kdysi žili skromněji.“
Místnost se ponořila do tíživého ticha. Luboš se náhle soustředěně zadíval do svého talíře, kmotra si odkašlala. Radim pomalu položil příbor a tiše, ale pevně pronesl: „Mami, už stačí.“