Napětí v místnosti by se dalo krájet. Amálie Váleková ho cítila každým nervem, a tak se rozhodla odvést pozornost dospělých jinam. Otevřela krabici položenou vedle židle a vytáhla z ní nový tablet. „Podívejte, jaký dárek jsem dostala od rodičů,“ pronesla s opatrným úsměvem. „Má velkou obrazovku, je skvělý na kreslení.“ Snažila se ho ukázat hostům, kteří přikyvovali a chválili, i když bylo zřejmé, že sledují spíš atmosféru než zařízení.
Dagmar Mladýová se opřela o opěradlo židle a ušklíbla se. „Od rodičů?“ zopakovala s důrazem. „Tvůj táta se dře od rána do večera, zatímco maminka doma leží na gauči a čmárá si obrázky.“ Pak se obrátila k dívce: „Amálko, važ si tatínka. On se snaží, zatímco jiní tady rozhazují peníze za zbytečnosti.“
Monika Mladýová zbledla. Pracovala jako grafická designérka na dálku a její dny byly stejně vyčerpávající jako Radimovy, možná i víc. Než stačila cokoli říct, ozvala se Viktorie Jelíneková: „Dagmar, o čem to vůbec mluvíš?“ Tchyně si nenechala vzít slovo: „Jen říkám, že v rodině by se měl vážit ten, kdo vydělává.“
Radim Moudrý se zvedl od stolu. „Mami, už dost,“ řekl tvrdě. „Tohle musí skončit.“ Dagmar vyskočila, tváře jí zrudly. „Ty mi to budeš říkat? Já tě vychovala sama, bez otce. A co ty? Zamiloval ses do jejích hezkých očí a zapomněl, kdo je tvoje matka.“ Její hlas sílil, každá věta byla ostřejší než předchozí. Hosté ztuhli s příbory v rukou, neschopní reagovat na to nečekané divadlo. „Má tě omotaného kolem prstu,“ pokračovala Dagmar. „Bere si tvoji výplatu pro sebe. A ten svetr, co jsem ti dala, vím, že ho odnesla na charitu. Žiješ s egoistkou, která mě chce vymazat z tvého života.“
Monika se pomalu postavila. Ruce se jí třásly, ale hlas měla klidný a pevný. „Stačí. Okamžitě opusťte můj dům.“ Dagmar se k ní prudce otočila: „Jak se opovažuješ? To je dům mého syna.“ „Ne,“ udělala Monika krok vpřed. „Je to náš domov. A právě jste mě ponížila před hosty i před mou dcerou. Odejdi.“
Radim se díval na svou ženu, na její bledý obličej a zaťaté pěsti. Pak na Amálii se sklopenýma očima a na zmatené hosty, kteří nevěděli, kam se dívat. V něm samotném cosi prasklo. Roky ustupování, omluv za matku a zamlčovaných konfliktů se náhle slily v jediné rozhodnutí. Přistoupil k Dagmar a jemně, ale nekompromisně ji chytil za loket. „Mami, pojď,“ vyzval ji klidně, zatímco ji vedl směrem k předsíni a její odpor sílil s každým krokem.