„Na to nemáš právo. Jsem tvoje matka. Pro tebe jsem vždycky byla všechno,“ bránila se Dagmar Mladýová chvějícím se hlasem.
Radim Moudrý však už neustoupil. Sundal z věšáku její kabát a podal jí ho. „Překročila jsi každou hranici,“ řekl tiše, ale tvrdě. „Urazila jsi mou ženu v našem vlastním bytě. Před hosty. Před mojí dcerou.“
„Oblékni se.“
„Nikdy nikam nepůjdu. Zrazuješ mě,“ vyhrkla.
„Oblékni se, mami.“
V jeho hlase zazněla taková rozhodnost, jakou od něj Dagmar nikdy neslyšela. Bez dalšího odporu si mechanicky vsunula ruce do rukávů kabátu. „Radime, ještě se zamysli,“ zkusila to naposledy. „Vždyť jsem tvoje máma.“
„Právě proto ses měla chovat jinak,“ odpověděl. Vytáhl telefon a objednal taxi.
Dagmar se rozplakala a mezi vzlyky cosi mumlala o nevděku. „Auto tu bude za pět minut,“ oznámil klidně. „Počkej dole.“
„Ty mě vyhazuješ?“ zeptala se nevěřícně.
„Ano,“ řekl a otevřel dveře. „Dokud se nenaučíš respektovat Moniku Mladýovou.“
Dagmar vykročila na chodbu a ještě se otočila. S očima plnýma slz procedila: „Tohle ti nikdy neodpustím.“
„Jak chceš,“ odpověděl bez emocí.
Dveře se zavřely. Radim se o ně na okamžik opřel čelem a zhluboka se nadechl. Pak se narovnal a vrátil se do obýváku.
V místnosti panovalo dusivé ticho. Amálie Váleková na něj hleděla s vytřeštěnýma očima. „Promiňte mi to,“ pronesl Radim směrem ke všem. „Za všechno, co se tu dnes odehrálo.“
Jako první prolomila mlčení Viktorie Jelínková. „Radime, udělal jsi správnou věc.“ Luboš Starý souhlasně přikývl a kmotra objala Amálii kolem ramen.
Monika Mladýová seděla nehnutě, zjevně otřesená. Radim k ní přišel blíž. „Omlouvám se. Měl jsem to udělat už dávno.“
Neodpověděla. Bylo toho na ni příliš. Bylo jasné, že večer je zničený. Hosté se rychle dojedli a začali se loučit. Při odchodu Viktorie pošeptala Monice: „Drž se. Zvládla jsi to skvěle.“
Když se za posledními dveře zavřely, zůstali doma jen oni tři. Ticho přerušila Amálie. „Tati… babička už k nám nebude chodit?“
„Nevím, zlato,“ odpověděl Radim po chvíli. „Možná ano, až pochopí, že se mýlila.“
„A když to nepochopí?“
Pokrčil rameny. „Pak nepřijde.“
Monika začala sklízet ze stolu. Pohybovala se automaticky, bez myšlenek. Radim jí pomáhal a Amálie se k nim přidala. Nádoba s bramborovým salátem zůstala netknutá. Monika ji vzala, odnesla do kuchyně a otevřela. Obyčejný salát, jako stovky jiných.
„Vyhodíme ho?“ zeptal se Radim.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Dojíme ho zítra.“
V tichosti uklidili zbytek. Amálie se pak odebrala do svého pokoje s tabletem v ruce a za nimi zůstalo jen prázdné, zvláštně klidné ticho, které naznačovalo, že to hlavní je teprve čeká.