„Oslavu jubilea chci uspořádat v restauraci,“ oznámila mi rázně tchyně. „Sedmdesátiny nejsou každý rok.“
„Libuše Benešová,“ zkusila jsem opatrně namítnout, „jenže…“
„Žádné jenže!“ usekla mě podrážděně. „Patrik Tkadlec slíbil, že to zařídí. Jsi jeho manželka, takže se zapojíš. Není na tom nic složitého: vybrat sál, objednat pohoštění a rozeslat pozvánky. Hostů bude kolem stovky, seznam ti pošlu e‑mailem.“
Tím rozhovor bez dalšího vysvětlení skončil.
A tak se ze mě během pár minut stal hlavní organizátor oslavy tchyniných narozenin. Přitom ještě před hodinou jsem v klidu seděla doma, nikdo mě nerušil a já překládala další manuál k údržbě kávovarů…
První snaha něco zvrátit padla hned ten večer. Patrik se vrátil z práce, dala jsem večeři na stůl, zalila mu čaj a opatrně začala:
„Patriku, dneska volala tvoje máma. Kvůli oslavě. Restaurace, sto lidí a…“
„Jo, vím,“ ani nezvedl oči od telefonu. „Volala i mně. Hele, Klaudie, ty jsi šikovná, tak to prostě zorganizuj. Mně teď hoří projekt, termíny tlačí, fakt nemám čas řešit nějaké oslavy.“
„Ale Patriku… sama to nezvládnu. Do data zbývají jen tři týdny.“
„Zvládneš, věřím ti,“ pronesl bez pohnutí a dál sjížděl displej.
Ráno se rozjelo skutečné divadlo. Přesně v osm mi zazvonil telefon. Iveta Malířová, má drahá švagrová.
„Klaudko, ahoj. Máma říkala, že máš jubileum na starosti…“
„Ano.“
„Výborně. Tak se budeme skládat na peníze. Ale upozorňuju tě, ke každé koruně chci přehled. Minule jsi na tátovy narozeniny koupila dort za tři tisíce korun, a to už bylo vážně přehnané.“ Bylo mi jasné, že tohle je teprve začátek a že další telefonáty na sebe nenechají dlouho čekat.