O to víc ji rozčilovalo, že další podniky měly plno klidně tři měsíce dopředu.
„Ty to děláš schválně, chceš mámě zkazit narozeniny!“ urazila se Iveta Malířová.
Navrhla jsem jí, ať si tedy organizaci vezme na starost sama. Odpovědí mi bylo jen krátké pípání přerušeného hovoru.
Týden před jubileem se mi konečně poštěstilo. Objevila jsem ideální řešení – závodní jídelnu u místní továrny na nábytek. Velký sál pro sto padesát lidí, žádný luxus, spíš starosvětská jednoduchost. A hlavně: rozpočet vyšel do koruny.
„To si snad děláš legraci!“ rozčílil se Patrik Tkadlec. „Jídelna? Vážně?“
„Buď jídelna, nebo oslava doma u čaje a sušenek,“ pokrčila jsem rameny. „Vyber si.“
Vybral si jídelnu.
Jídlo jsme pojali bez parády, ale poctivě: zelný salát s mrkví, klasický „olivje“, sleď pod kožichem, karbanátky s bramborovou kaší a omáčkou. Jako dezert kompot ze sušeného ovoce a velký třípatrový dort. Dokonce mi zbylo pět tisíc, za které jsem koupila květiny pro Libuši Benešovou.
V den oslavy dorazila Libuše Ivanovna o hodinu dřív než hosté. Pomalu si prošla sál, nahlédla na stoly, vzala vidličku a ochutnala salát.
„Co to má znamenat?“ zeptala se tak tiše, až mi přeběhl mráz po zádech.
„Zelný salát. Vitamínový. Zdravý,“ odpověděla jsem opatrně.
„Klaudie…“ otočila se ke mně pomalu, v očích se jí zaleskly slzy. „To je schválně? Chceš ze mě udělat terč posměchu? Jídelna… zelí… kompot…“
Narovnala jsem se a podívala se jí přímo do očí. „Libuše Ivanovno, s rozpočtem osmdesát tisíc, stovkou hostů a třemi týdny příprav je tohle maximum. Volala jsem do sedmatřiceti podniků a připravila dvanáct variant menu. Nic jiného reálně nešlo. Pokud se vám to nelíbí, najděte si někoho jiného, kdo dokáže za ‚děkuju‘ zázraky.“
Neřekla ani slovo.
Postupně se začali scházet hosté. Jako první dorazila její dlouholetá přítelkyně…