Podmínky stanovila nekompromisně: nejdřív rozpočet, potom schválení u ní a teprve pak jakékoli kroky. „Máma chce, aby to bylo hezké, ale žádné zbytečné okázalosti, jasné?“ zopakovala důrazně.
Bez přehánění. Při sto hostech a slavnostním obědě. Sedla jsem si s tužkou a papírem, sečetla všechny položky a vyšlo mi, že sedmdesáté narozeniny Libuše Benešové se pod dvě stě tisíc korun prostě nevejdou. Přesně tuhle částku jsem rodině oznámila.
„Dvě stě tisíc?!“ Iveta Malířová se málem zakuckala kávou. „Ty sis spletla rodinu s milionáři, nebo co?“
„To je naprosté minimum,“ odpověděla jsem klidně. „Volala jsem do deseti podniků a všude se pohybujeme zhruba na stejné částce.“
„Tak jsi hledala špatně!“ prohlásila sebejistě. „Mami, řekni jí něco!“
Libuše Benešová mlčela a zachovávala si důstojný klid.
„Dobře,“ vložil se do toho Filip Kratochvíl. „Tak se složíme. Vyjde to asi sedmdesát tisíc na rodinu.“
„Sedmdesát?“ Patrik Tkadlec vyskočil ze židle. „Filipe, to myslíš vážně? Máme hypotéku, každou korunu obracíme dvakrát!“
„Pro nás je to taky nereálné,“ utnula to Iveta. „Platím soukromou školu, víš vůbec, kolik to stojí?“
Hádání se táhlo skoro hodinu a nikam nevedlo. Nakonec Patrik unaveně vydechl: „Tak dobře… kolik jsme ochotní dát dohromady?“
„Osmdesát tisíc,“ odpověděl Filip.
„Úplně na všechno?“ ujistila jsem se.
„No jasně,“ pokrčila Iveta rameny. „Za ty peníze se to dá oslavit slušně. Jsem si tím jistá.“
„Když to víš tak přesně, nechceš se do organizace pustit sama?“ navrhla jsem.
„Ani náhodou! Tebe tím pověřili,“ odbyla mě.
Následující dva týdny jsem obvolávala jednu restauraci za druhou. Prostor pro sto lidí ale neměl nikdo. Iveta mi mezitím telefonovala den co den.
„Proč jsi nezkusila…“ jmenovala další podnik. „Tam je to přece levné!“
„Zkoušela. Mají rekonstrukci do konce měsíce.“
„Tak co třeba…“ přišla s novým tipem. „Kamarádka tam slavila narozeniny!“
„Plno,“ odpověděla jsem pokaždé stejně a cítila, jak mi dochází trpělivost, zatímco čas se neúprosně krátil a řešení bylo pořád v nedohlednu.