Tchyně, která rodinu svého syna navštěvovala jen výjimečně, tentokrát vstoupila do bytu a zůstala stát v němém úžasu. Všude vládl nepořádek, z kuchyně se nelinula žádná vůně oběda a její snacha působila zmateně a bezradně.
Poslední kapkou do už tak napjaté atmosféry se stal narozeninový den její matky. Stanislav Vysoký na něj úplně zapomněl a domů dorazil ještě později než obvykle.
Na jídelním stole na něj čekal jen krátký vzkaz:
„Jsem u rodičů. Zůstanu tam pár dní.“
Podél parkové cesty pokryté zlatavými a rudými listy kráčel pomalu zamilovaný pár. Vysoký mladý muž objímal kolem pasu štíhlou blondýnku a občas ji k sobě přitiskl o něco pevněji. Mírný vítr strhával z větví další listy, které se ve světle lamp snášely k zemi jako tichá hejna motýlů.
Užívali si klidný zářijový večer, jeden druhého i dozvuky nového francouzského filmu, který právě viděli.
„Ta herečka v hlavní roli mi hrozně připomínala manželku tvého kamaráda. Nemáš ten pocit taky?“ přerušila ticho Veronika Navrátilová.
„Kterého kamaráda máš na mysli? Bohuslava Šimona?“ otočil se k ní Stanislav.
„Ano, právě jeho. Byli jsme u nich kdysi na návštěvě, pamatuješ? Sympatičtí lidé. Proč vlastně nebyli na naší svatbě? Mohli bychom je někdy pozvat.“
Stanislav lehce povzdechl. „To už nepůjde, Veroniko. Rozešli se.“
„Vážně? Vždyť mezi nimi bylo tolik citu… To je škoda,“ zamračila se.
„Klasický příběh. Láska narazila na každodenní realitu. Bohuslav má teď málo zakázek, a přitom splácejí hypotéku i auto na úvěr. A Miroslava Starýová si trvala na tom, že musí v létě do Itálie malovat krajiny.“
Truhlář Bohuslav její umělecké nadšení nesdílel. Peníze na cestu odmítl dát a ještě ji požádal, aby aspoň jeden měsíc uhradila splátku hypotéky.
Ona namítala, že přece hradí běžný chod domácnosti – potraviny, drogerii a další výdaje.
On jí odsekl: „Jaképak potraviny? V kuchyni se nevyznáš. Žijeme na instantních nudlích!“
Vyrůstal v rodině, kde byl oběd malým svátkem – polévka, hlavní chod, salát, kompot, a to nemluvě o domácích koláčích.
A tak se drobné neshody začaly nabalovat, až přerostly v lavinu.
Veronika se zamyslela a její tvář zvážněla.
„Copak je? Je ti líto Bohuslava a Miroslavy, nebo máš strach o nás?“ zasmál se Stanislav.
„O nás obavy nemám,“ odpověděla klidně, aniž by přistoupila na jeho lehký tón. „Spíš mě mrzí, že dospělí lidé dokážou být v tak zásadní věci, jako je manželství, tak nezodpovědní.“
„Vida, moje veselá žena se proměnila v poradkyni pro partnerské krize,“ dobíral si ji dál.
„Mluvím vážně. Proč si hned na začátku neujasnit, kdo co bude dělat? Jak si rozdělí domácí práce i finance, a to i pro případ, že přijde těžší období? Oba se chovali jako nezralí.“
Podle ní mohla Miroslava dočasně malovat třeba české břízy místo italských scenérií a Bohuslav přece věděl už před svatbou, že jeho budoucí žena drží s jistotou spíš štětec než vařečku.
„Mohl si vzít kuchařku,“ dodala s náznakem ironie, „nebo jí aspoň citlivě naznačit, že by pár lekcí od jeho maminky neuškodilo. Se svým citem pro estetiku by dokázala vytvořit umělecké dílo i z obyčejného salátu.“
Stanislav se pousmál. „Mluvit o tom se samozřejmě dá. Jenže ty…“ začal odpovídat a jeho tón napověděl, že v debatě rozhodně hodlá pokračovat.