Stanislav se pousmál. „Mluvit o tom se samozřejmě dá. Jenže ty zapomínáš, že samotná slova mají váhu jen tehdy, když přijde krizová chvíle. A tehdy už bývá pozdě. Možná by bylo rozumnější uzavřít předmanželskou smlouvu,“ pronesl tentokrát bez špetky humoru.
Veronika Navrátilová zavrtěla hlavou. „To jsem neměla na mysli. Upřímně řečeno, předmanželská smlouva mi není blízká – alespoň ne pro nás dva. Připadá mi, jako by si lidé už před svatbou připravovali půdu pro rozvod a budoucí majetkové bitvy.“
Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala: „Ale něco jiného bych si představit dokázala. Řekněme… rodinnou dohodu.“
„Rodinnou dohodu?“ zopakoval Stanislav překvapeně. „A to se liší v čem?“
„Není to právnický dokument,“ vysvětlovala klidně. „Spíš psychologický rámec. Můžeme si ho vytvořit sami, případně s pomocí odborníka. Sedneme si spolu ke stolu a otevřeně si řekneme, jak chceme, aby naše společné fungování vypadalo.“
Začala rozvíjet myšlenku s nadšením profesionálky. „Ty mi třeba popíšeš, jak si představuješ běžný režim – co a kdy jíst, jak často se vídat s přáteli, jaký máš vztah k pořádku, dokonce i to, jak často si měníš košile. Řekneš mi, co ode mě očekáváš jako od partnerky a hospodyně. A já na oplátku vyjádřím své představy a potřeby.“
„Probereme i finance,“ dodala. „Stanovíme si, jak budeme hospodařit, co uděláme, když jeden z nás přijde o práci nebo nastane jiná nepředvídaná situace. A když se naše podmínky změní – třeba se přestěhujeme nebo budeme mít děti – dohodu upravíme. Je pružná.“
Stanislav přikývl. „Něco do sebe to má,“ uznal vážně. „Možná bychom to skutečně měli zkusit. A odborníka máme doma.“
„Rozhodně,“ odpověděla pevně.
Romantický večer se tak nenápadně proměnil v systematické plánování společné budoucnosti. Veronika byla zkušená psycholožka s vlastní klientelou a praxí v řešení partnerských, pracovních i rodičovských konfliktů. Do úkolu se pustila s profesionalitou sobě vlastní.
Sepsání dohody nezabralo jeden večer. Odložili návštěvy přátel i rodiny, vzdali se divadelní premiéry a víkendový výlet za město zrušili. Stanislav dokonce přestal po večerech zapínat počítač, ačkoliv dříve si práci často nosil domů. Každý den přibývaly další body a podbody, až měli pocit, že promysleli snad každou představitelnou situaci.
Když byl dokument konečně hotový, Veronika jej pečlivě upravila, oba jej podepsali a slavnostně uložili do skříně. S pocitem zadostiučinění pak úspěch oslavili ve vyhlášené restauraci.
Život se však brzy vrátil do běžných kolejí – a ukázalo se, že realita má k papírovým plánům někdy daleko. Do města totiž dorazil Stanislavův synovec Bedřich Veselý, který byl přijat na univerzitu. Koleje nebyly po rekonstrukci včas připravené, a tak neměl kde bydlet. Odmítnout ho nepřipadalo v úvahu.
Několik dní tedy sdíleli svou malou garsonku ve třech. Bedřich spal na rozkládacím lehátku v kuchyni a soukromí se rázem ztenčilo. Ustanovení o společné péči o domácnost dostalo první trhlinu. Veronika byla přesvědčena, že odpovědnost za synovce nese především Stanislav.
„Stando, není mi příjemné napomínat ho kvůli tomu, že se u nás ponožky nepohazují po bytě,“ řekla jednou večer tiše. „A kdo je má vlastně prát?“