Veronika si povzdechla a podrážděně dodala: „Ukázala jsem Bedřichovi, jak se zapíná pračka, co kam nasypat i jaký program zvolit. A výsledek? Jako bych mluvila do zdi.“
Stanislav přikývl a slíbil, že si s ním promluví. Jenže každé ráno odcházel do práce dřív než ostatní vstali a vracel se až pozdě večer, vyčerpaný a bez nálady na výchovné rozhovory. Navíc mu připadalo malicherné otevírat podobné téma, když měl synovec zůstat jen pár dnů.
Do toho Veronice často volali klienti v ty nejméně vhodné chvíle. Její práce terapeuta neznala pevnou pracovní dobu. Jednou jí zazvonil telefon ve tři ráno. Na druhém konci byl rozrušený muž, který jí oznámil, že už dál nechce žít. Veronika bez váhání vstala z postele a odešla do koupelny, aby ho mohla v klidu vyslechnout.
„Klidně mu poraď, ať to udělá hned a máme klid,“ zamumlal ze tmy Stanislav.
Ta slova ji bodla. Otočila se ke dveřím a zůstala chvíli stát. Stanislav si ale neodpustil další poznámku: „V té vaší smlouvě nějak chybí odstavec o nočních krizích tvých klientů.“
Napětí mezi nimi tím jen zesílilo. Brzy si však byli kvit. Během jedné večeře se bez ohlášení objevil Bohuslav Šimon, notně pod vlivem alkoholu. Stanislav mu věnoval celou noc, poslouchal jeho stesky a snažil se ho uklidnit.
Ráno, když Veronika otevřela okno v zakouřené kuchyni, neodpustila si jedovatou poznámku: „Ve smlouvě máš právo vídat se s přáteli. Jen si nejsem jistá, jestli tam stojí něco o tom, že tu budou pořádat noční sezení.“
Když se tato epizoda přehnala, ozvala se Veroničina kamarádka s prosbou, zda by u nich nemohla na měsíc nechat kočku, protože odjíždí na služební cestu. Stanislav z toho nadšený nebyl. Nakonec navrhl kompromis – zvíře zůstane u majitelky doma a oni se o něj budou jen starat.
Jenže kamarádka bydlela na opačném konci města. Veronika tam začala jezdit Stanislavovým autem. Smlouva jí sice umožňovala vůz používat, ale nikde nestálo, že kvůli cizí kočce zůstane manžel měsíc bez dopravního prostředku.
„Možná bych měl nahlédnout do dopravních předpisů, jestli už nezavedli trest odnětí řidičáku za péči o kočky,“ bručel ironicky.
Atmosféra doma houstla. Každý z nich si uvědomoval, že není schopen beze zbytku plnit všechna ustanovení jejich dohody. Oba cítili výčitky, ale zároveň nebyli ochotni přehlížet prohřešky toho druhého.
Stanislav opakovaně žádal, aby si Veronika pevně vymezila hodiny pro konzultace. Marně. Společné večeře, klidné rozhovory i obyčejné procházky se staly vzácností. Stačilo zazvonění telefonu a Veronika nechávala rozpálenou pánev na sporáku nebo uprostřed věty umlkla.
„Jdu zachraňovat další lidský osud,“ oznamovala a mizela v koupelně.
Bála se přijít o klienty i o příjem navíc – spláceli hypotéku a každý tisíc se hodil. Stanislav si to vykládal jako tichou výčitku, že nedokáže vydělat dost.
Sám byl zavalený prací. Sotva dokončil jeden projekt, hned přijal další. Noci trávil nad podklady, promýšlel detaily a spal čím dál méně. Není divu, že mu začaly unikat drobnosti i důležité věci doma.
Neopravil kapající kohoutek, zapomněl vyzvednout boty ze servisu, přestože jel kolem, a jednou si ani nevzpomněl, že měl Veroniku večer vyzvednout z kanceláře, kde vedla testování zaměstnanců.
Ustanovení o udržování pořádku v bytě tak porušovali oba stejně důsledně a bylo zřejmé, že jejich pečlivě sepsaná pravidla začínají narážet na realitu každodenního života.