Veroniku Tkadlecovou probudily tlumené hlasy linoucí se z kuchyně. Otočila hlavu k budíku – bylo půl druhé v noci. Chvíli jen ležela a snažila se pochopit, kdo může být vzhůru v takovou hodinu. Pak rozeznala ostrý, podrážděný tón své tchyně Daniely Zemanové.
„Ondřeji, jak dlouho tohle ještě hodláš snášet?“ sykla podrážděně. „Už ti přerostla přes hlavu!“
Veronika ztuhla. O kom mluví?
„Mami, tiše. Veronika spí,“ odpověděl Ondřej Krejčí tlumeným hlasem.
„Je mi to jedno! Klidně ať to slyší. Aspoň si konečně uvědomí, co vyvádí!“
Srdce se jí rozbušilo tak prudce, že měla pocit, že jeho tlukot musí být slyšet až do kuchyně. Teď už nepochybovala – řeč byla o ní.
„Včera jsem jí řekla, aby oloupala brambory,“ pokračovala Daniela Zemanová jedovatě. „A víš, co mi odpověděla? Že sama ví, kdy je oloupe! Umíš si to představit? Mně, v mém věku!“
„Mami, to snad…“
„Nezastávej se jí! Pětatřicet let mlčím. Doufala jsem, že dostane rozum a pochopí, kdo je tady pánem domu. Jenže je to čím dál horší!“
Veronika zavřela oči. Brambory? O čem to mluví? Celý předchozí den strávila úklidem, praním a vařením. A teď je problém v nějakých bramborách?
„A vůbec se na ni podívej,“ nedala se tchyně. „Chodí si tu jako nějaká princezna. Co vlastně umí? Pořádně neuvaří, domácnost jí padá na hlavu…“
„Mami, nech toho.“
„Nenechám! Ondřeji, jsi chlap, nebo ne? Proč dovolíš, aby ti manželka diktovala, co máš dělat?“
„Nikdo mi nic nediktuje!“
„Ale ano! Vzpomínáš, jak jsi chtěl vyměnit auto? Byla proti. Chtěl jsi koupit chatu? Zase nesouhlasila. Ve všem čekáš na její názor!“
Veronika si sedla na posteli s otevřenými ústy. Jaké auto? Jaká chata? Všechno přece vždy řešili společně. Nebo si to jen namlouvala?
„Víš, co si myslím?“ hlas Daniely Zemanové ztišil, ale zněl ještě kyseleji. „Ona si tě vůbec neváží.“
„Mami…“
„Neříkej pořád mami! Já to vidím. Ty dřeš od rána do večera a ona? Natáhne se na gauč a sleduje televizi.“
Veronika zalapala po dechu. Leží na gauči? Ta žena je slepá? Nebo prostě nechce vidět, že ona sama se nezastaví od rána do noci?
„A ještě je nevděčná!“ přidala tchyně. „Kolikrát jsem jí pomohla. Když byla nemocná, starala jsem se o ni já. Když jste neměli peníze, kdo vám půjčil? A teď se ještě uráží!“
„Nikdo se neuráží,“ namítl Ondřej unaveně.
„Ale ano! Včera jsem jí volala. Nezvedla to. A pak mi řekne, že byla zaneprázdněná. Zaneprázdněná! Čím asi?“
Veronika si vybavila pět zmeškaných hovorů. Telefon tehdy ležel na lince, zatímco ona stála u sporáku a vařila oběd pro všechny.
„Ondřeji,“ ozvala se Daniela téměř šeptem, „nemyslíš, že je čas něco změnit?“
„Co tím chceš říct?“
„Promluv si s ní vážně. Vysvětli jí, jak se má chovat. Připadá si, že si může dovolit všechno.“
„Jsme spolu pětatřicet let…“
„Právě proto! Tolik let to snášíš. A co ona udělala pro tebe? Děti pořádně nevychovala, doma je chaos…“
Veronika sevřela pěsti. Děti? Vychovávala je přece hlavně ona. A dům v chaosu? Bože, co to ta žena vykládá?
„Neříkám, abys ji vyhodil,“ pokračovala tchyně. „Ale musíš ji usadit. Ať ví, kde je její místo.“
Nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Veronika napjatě čekala.
„Dobře, mami. Je pozdě. Běž si lehnout,“ ukončil rozhovor Ondřej.
„Promysli si to, Ondřeji. Pořádně si to promysli.“
Ozvalo se šoupání pantoflí a klapnutí dveří. Ondřej zamířil do koupelny, potom se vrátil do ložnice a bez jediného slova si lehl vedle ní. Za pár minut dýchal pravidelně a klidně, jako by se nic nestalo.
Veronika však zůstala ležet s očima upřenýma do stropu. Spánek byl pryč.
Ráno se Ondřej choval naprosto přirozeně. Ve sprše si pobrukoval, u snídaně si pročítal zprávy v telefonu a tvářil se, že noc byla docela obyčejná. Jako by žádná slova plná jedu nikdy nezazněla – a právě to Veroniku bodalo ze všeho nejvíc.