Daniela Zemanová zůstala stát jako přimražená a zírala na kufr opřený u stěny.
„Ty ses snad zbláznila?“ vyhrkla nevěřícně.
„Možná,“ odpověděla klidně Veronika Tkadlecová a posunula zavazadlo blíž ke dveřím.
„Veroniko! Okamžitě se vrať! Co to má znamenat? To jsou nějaké hloupé manýry?“
Jenže Veronika už si oblékala kabát. Tchyně kolem ní pobíhala, chytala ji za rukáv a snažila se ji zadržet.
„Víš vůbec, co vyvádíš? Ondřej se z toho zhroutí! A co na to řeknou děti?“
„Naše děti jsou dospělé,“ odpověděla tiše. „Pochopí to.“
„To je šílenství! Kvůli jedné hádce?“
Veronika se prudce otočila.
„Kvůli jedné? Paní Zemanová, vy se mnou takhle mluvíte třicet pět let!“
„Já s tebou jednám slušně!“
„Slušně?“ krátce se zasmála. „Vzpomínáte si, když byl Kryštof Rychlý před dvěma lety v nemocnici?“
„No a?“
„Tři týdny jsem u něj seděla každý den. A vy jste Ondřejovi řekla, že tam chodím schválně, abych se vyhnula domácnosti.“
„To není pravda!“
„Řekla jste to. Mně osobně. A když Karolína Mlynářová obhajovala diplomku? Koupila jsem si nové šaty. A vy jste poznamenala, že je to zbytečné vyhazování peněz a že jsem prý po rodičích lakomá.“
Daniela Zemanová zrudla.
„To si překrucuješ!“
„Nepřekrucuji. A takových situací byly desítky. Možná stovky.“
V tu chvíli cvakl zámek. Dveře se otevřely a domů vstoupil Ondřej Krejčí.
„Ahoj, přišel jsem dřív…“ zarazil se, když spatřil kufr. „Co se tady děje?“
„Tvoje žena se pomátla!“ spustila okamžitě jeho matka. „Chce odejít!“
Ondřej se podíval nejdřív na Veroniku, pak na matku a znovu na zavazadlo.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se opatrně.
„Ano.“
„Ale proč? Co se stalo?“
„Opravdu to nevíš?“
„Ne.“
Veronika si sedla na malou lavici v předsíni. „Včera jsi mluvil s maminkou. Pamatuješ?“
Zbledl.
„Ty jsi to slyšela?“
„Každé slovo. Jak jsem nevděčná. Jak mě musíš usměrnit. Jak si tě prý nevážím.“
„To jsme… to nebylo tak…“
„Jak tedy?“ vstala. „Nemluvili jste o mně?“
„Máma byla jen rozčílená kvůli včerejšku…“
„Kvůli tomu, že jsem nezvedla telefon?“ vybuchla. „Vařila jsem oběd. Pro vás oba!“
„Veroniko, uklidni se…“
„Nechci se uklidnit! Víš, co je pravda, Ondřeji? Třicet pět let jsem byla dobrou manželkou. Starala jsem se o domácnost, o děti, o tebe. A co za to mám?“
„Prosím tě, vždyť jsme normální rodina!“
„Normální?“ zasmála se trpce. „Je normální, když manžel probírá svou ženu s matkou za jejími zády?“
„Nikoho jsme neprobírali!“
„Tak o čem jste hovořili? O předpovědi počasí?“ otočila se k tchyni. „A vy? Kdo jste, že mi určujete, jak mám žít?“
„Jsem jeho matka!“ ohradila se Daniela Zemanová.
„Jeho, ne moje. Vám nic nedlužím.“
„Dlužíš mi úctu!“
„Za co? Za ponižování? Za to, že mi zasahujete do všeho a stavíte syna proti mně?“
„Ondřejku!“ chytila se za hruď. „Slyšíš, jak se mnou mluví?“
„Slyším,“ odpověděl tiše.
„A necháš ji?“
Rozhostilo se ticho. Veronika upírala pohled na manžela. Teď se rozhodne.
„Mami,“ řekl nakonec Ondřej pomalu, „možná jsme to přehnali.“
„Co jsme přehnali?“ vydechla nevěřícně.
„To, jak jsme o Veronice mluvili.“
„Ty se jí zastáváš?“
„Nejde o strany. Je to moje žena. Třicet pět let.“
Daniela Zemanová bezmocně otevřela a zase zavřela ústa.
„Dobře!“ vyhrkla nakonec. „Tak už mě asi nepotřebujete!“
„Mami, o to přece nejde.“
„Celý život jsem pro vás žila! A teď…“ popadla kabelku. „Tak si žijte sami!“
Dveře za ní prudce práskly. V bytě zůstalo ticho.
Ondřej přistoupil blíž k Veronice. „Muselo to dojít až sem? Vždyť je už stará…“
„Ondřeji,“ řekla Veronika pevně a podívala se mu přímo do očí, „ty jsi vůbec nic nepochopil.“