Veronika už dál nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku.
Když Ondřej odešel, ještě za ním zavolala:
„Ondřeji, prosím tě… potřebujeme si promluvit.“
„Jo?“ Ani k ní nezvedl oči, jen si upravoval manžetu košile.
„Myslím to vážně.“
„Večer, Veroniko. Teď nestíhám. Mám důležitou prezentaci.“
Lehce ji políbil na tvář, přesně tak jako každé ráno, a zavřel za sebou dveře. Stejný polibek, stejný spěch, stejná rutina. Jako by mezi nimi v noci neproběhlo nic, co by stálo za zmínku.
Zůstala stát u stolu a zadívala se na jeho šálek s nedopitou kávou. Přemýšlela, jak je možné sdílet domov s člověkem, a přesto se s ním cítit tak cize. Jak může někdo vedle vás spát, dýchat, jíst u jednoho stolu – a přitom vás vůbec nevnímat?
Krátce po deváté zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Daniela Zemanová.
„Veroniko, proč jsi mi včera nebrala telefon?“ ozvalo se místo pozdravu.
„Měla jsem práci.“
„Práci?“ odfrkla si tchyně. „A copak tak důležitého můžeš mít na práci?“
Veronika mlčela. Vysvětlovat nemělo smysl. Každé slovo by bylo jen další zbraní proti ní.
„Poslouchej,“ pokračovala Daniela, „dnes se u vás zastavím. Musíme si něco vyjasnit.“
„Co konkrétně?“
„Uvidíš. Kolem dvanácté tam budu.“
Hovor skončil bez rozloučení. Veronika ještě chvíli držela telefon v ruce a cítila, jak se jí v hrudi hromadí těžký kámen. Najednou si jasně uvědomila, že už nemá sílu. Nemůže dál snášet neustálé poučování, věčné výtky, ani ten tón, jako by byla vetřelcem ve vlastním domě.
Zvedla se a zamířila do ložnice. Otevřela skříň a vytáhla starý kufr, který si s Ondřejem pořídili před svatební cestou. Byl zaprášený, kovová přezka zčásti uvolněná. Přesto posloužil.
Začala balit. Pečlivě skládala halenky, kalhoty, spodní prádlo. Ruce se jí třásly, ale nepřestávala. Každý kousek oblečení jako by byl důkazem, že tenhle krok myslí vážně.
Kam půjdu? problesklo jí hlavou. Ke Karolíně Mlynářové? Dcera bude překvapená. Určitě se zeptá: „Mami, pohádali jste se?“ A co jí odpovím? Že podle táty a babičky jsem neschopná a líná?
Do kufru přidala rodinné fotografie, důležité dokumenty a pár oblíbených knih. Najednou si uvědomila, že celý její život – pětatřicet let manželství – se vejde do jediného zavazadla. Ta představa byla krutá.
Posadila se na okraj postele a tiše se rozplakala. Bez vzlykání, jen tiché slzy, které stékaly po tváři.
Domovní zvonek ji vytrhl z myšlenek. Daniela dorazila dřív.
„Otevři!“ ozvalo se z interkomu.
Veronika si rychle otřela oči a šla ke dveřím. Tchyně vpadla dovnitř rázným krokem, jako velitel, který přichází zkontrolovat situaci.
„Tak si promluvíme?“ zamířila rovnou do kuchyně a usadila se ke stolu. „Sedni si.“
Veronika si přisedla naproti ní. Zadívala se na tu ženu a v hlavě jí problesklo: Opravdu jsem se jí bála celých pětatřicet let?
„Mluvila jsem včera s Ondřejem,“ začala Daniela důležitě. „Dlouho jsme spolu mluvili.“
„Slyšela jsem.“
„Takže víš, o co jde.“
„Ne tak docela.“
Tchyně změnila tón, najednou působila téměř laskavě. „Veroniko, nejsi hloupá. Musíš přece vidět, co se děje.“
„A co se děje?“
„Změnila ses. A hodně. Jsi tvrdohlavá, protivná.“
Veronika neodpověděla.
„Dřív jsi mi naslouchala. Brala jsi si moje rady k srdci. A teď? Odmlouváš!“
„Kdy jsem odmlouvala?“
„Pořád! Včera například. Zeptala jsem se, proč jsi mi nezvedla telefon, a ty jsi odpověděla tím svým tónem!“
„Řekla jsem jen, že jsem měla práci.“
„Právě takhle!“ udeřila Daniela dlaní do stolu. „A předevčírem ten boršč! Řekla jsem, že je přesolený, a ty jsi mlčela. Ani omluva!“
Veronika na ni chvíli hleděla a nemohla uvěřit, že tohle všechno brala léta jako normu.
„Danielo Zemanová,“ pronesla klidně, „ochutnala jste ten boršč?“
„Co je to za otázku?“
„Ochutnala, nebo ne?“
„No… jednu lžíci.“
„Jednu lžíci. Ondřej snědl plný talíř. A ještě si přidal.“
Tchyně na okamžik znejistěla, pak se znovu narovnala. „To z ohleduplnosti! Můj Ondřej je vychovaný, nechce tě zranit.“
„Rozumím,“ řekla Veronika tiše a vstala. „Ale já teď musím jít.“
„Kam bys chodila? Ještě jsme neskončily!“
„Naopak. Myslím, že jsme si řekly všechno.“
Vyšla z kuchyně a zamířila do ložnice ke kufru.
„Co to má znamenat?“ ozvalo se za ní ohromeně.