„Mami, ahoj, jsi doma?“ ozvalo se ve sluchátku.
„Ahoj, Dalibore. Ano, jsem doma. Děje se něco?“
„Mohl bych se u vás zastavit?“
„Samozřejmě. Proč se vůbec ptáš?“
„Budu tam za chvíli.“
Hana Řezníková ještě držela telefon v ruce, když do pokoje nakoukl Ondřej Matoušek.
„Hani, už ses oblékla? Musíme vyrazit,“ připomněl jí. Seděla na posteli a nepřítomně hleděla před sebe. „Hani?“
„Co je?“ trhla sebou.
„Nestíháme. Za chvíli začíná představení.“
„Ondro, běž napřed… přijdu později.“
„Prosím tě, co se děje?“ nechápal.
„Volal Dalibor. Zněl nějak zvláštně.“
„Zvláštní je, že ti zavolal vlastní syn? Je tu něco, o čem nevím?“ podíval se na ni zkoumavě.
„Ne, tak to nemyslím. My jsme rodina, ty to víš… jen říkal, že přijede. Sem. K nám.“
„No a? Ať přijede,“ pokrčil rameny.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Ondřej šel otevřít a z předsíně se ozvaly tlumené hlasy. Hana rychle vstala a vyšla synovi naproti.
„Mami, strejdo Ondro… nejdu nevhod?“ zeptal se Dalibor nejistě.
„Ale kdepak,“ odpověděl Ondřej dřív, než stačila promluvit Hana. „Nejdeš k cizím lidem.“
„Stalo se něco?“ vyptávala se matka.
„Ne, nic vážného. Jen… jestli vám to nebude vadit, zůstal bych dnes přes noc.“
Manželé si vyměnili pohled. Ondřej vychovával Dalibora od jeho pěti let, bral ho jako vlastního.
„Ondro, možná bych měla zůstat doma,“ nadhodila Hana opatrně.
„Mami, jestli je to kvůli mně, tak já půjdu,“ zamumlal Dalibor.
„Tak dost,“ zarazil je Ondřej rázně. „Dalibore, víš přece, že tady máš vždycky dveře otevřené. Tohle je i tvůj domov. A my jsme si na tu hru lístky koupili už dávno. Jsi dospělý chlap, pár hodin bez nás zvládneš.“
Obrátil se k ženě: „Vezmi si kabát, jdeme.“
Cestou do divadla Ondřej soustředěně sledoval silnici. Hana mezitím vyťukala zprávu snaše Radce Kratochvílové: „Dalibor je u nás. Co se stalo?“ U zprávy se objevily dvě modré fajfky, odpověď však nepřišla.
Představení vnímala jen napůl. Myšlenkami byla stále doma. Radku měla v podstatě ráda. Byla rázná a někdy tvrdohlavá, ale Dalibor byl upravený, najedený a ještě donedávna působil spokojeně.
Poslední měsíce si však Hana všímala, že je Radka podrážděná čím dál častěji a Dalibor napjatý. Tři roky strávila na mateřské, možná i to se na ní podepsalo, uvažovala. Snažila se jim pomáhat, brávala si malého vnuka téměř každý víkend, aby mladí měli čas sami na sebe. Radčina maminka si chlapce brala jen zřídka.
Tu noc Hana skoro nespala. Ondřej se také několikrát probudil. Slyšela, jak Dalibor chodí na balkon. Šel si zapálit. To ji překvapilo – s kouřením přece dávno přestal.
Ráno se snažila tvářit, jako by bylo všechno v pořádku. Připravila snídani, vypravila oba muže do práce a teprve potom sebrala odvahu zavolat Radce.
„Dobrý den, Radko,“ začala opatrně.
„Dobré ráno, paní Hano,“ zaznělo chladně.
„Můžeš mi říct, co se stalo?“
„Vůbec nic. Tedy kromě toho, že váš syn je naprostý sobec.“
„Takže mi nechceš vysvětlit, proč nebyl doma?“
„Protože jsem ho vyhodila,“ odpověděla Radka bez zaváhání. „Ukázala jsem mu dveře. Co víc chcete slyšet?“
„Nezlob se. Myslela jsem, že si to mezi sebou vyříkáte.“
„Ne, nevyříkáme,“ pronesla Radka tvrdě. „Nehodlám žít s mužem, který nerespektuje můj názor a vůbec se mnou nepočítá.“