Dalibor tehdy ještě netušil, jak hluboko to v Bronislavovi vře.
„Já ty děti neodmítám,“ vyhrkl do telefonu Bronislav. „Ale čtyři? To jsem si nepřál. Možná je hřích to říct nahlas, já nevím… jenže takhle se přece žít nedá. Připadám si jak zahnaný do kouta, bez východiska. A ona si chodí po světě jak víla, usměvavá, jako by se nic nedělo. Co mám dělat? Odejít? Jenže já je mám rád, všechny.“
Svěřil se, že jeho matka mu nabídla pomoc. Prý by zvládla pohlídat dva starší. Uvažoval, že vezme Adélu a Matěje k sobě, bude posílat peníze a o malého Ctibora se postará taky. Nechtěl prý nikoho opustit, jen už nemohl dál.
„Klid, Broni,“ snažil se ho Dalibor brzdit. „Třeba se to nějak usadí.“
„Co se má usadit?“ vybuchl Bronislav. „Že těhotenství samo zmizí? Že se Vendula promění zpátky v tu bezstarostnou holku, co jsem si bral, a ne v ustaranou slepici? Víš, co mi řekla? Že mi porodila dědice. Prosil jsem ji snad o nějaké následníky? Jsem snad král? Přísahám, že už nemám sílu.“
Vadilo mu i to, jak Vendula všechno vystavovala na odiv. Její matka jí domlouvala, ale marně. Na sociálních sítích se to hemžilo fotkami „dokonalé rodinky“ – na výletě, u vody, s míčem na zahradě. Teď si dokonce nechala pomalovat břicho a nutila děti, aby ho líbaly před objektivem. Matěj si prý potají stěžoval, že ho to nebaví.
„Domů se vracím jen kvůli nim,“ přiznal Bronislav tiše. „Upřímně? Nejradši bych vzal všechny tři a zmizel, kamkoli. Máma by pomohla, tchyně taky není špatná ženská… Ale mezi mnou a Vendulou už nic nezůstalo. Jako k ženě ji necítím vůbec. Je mi trapně to říkat, ale komu jinému se svěřit?“
Nakonec k rozchodu opravdu došlo.
A z Bronislava se v očích okolí stal padouch.
Odstěhoval se, vzal s sebou starší děti. Miminko navštěvoval, o víkendech si ho bral k sobě a pak zase přivážel sourozence k Vendule. Ta mezitím všude vykládala, jaký je bezcitný sobec, a dál sdílela fotografie svého břicha a idylických momentek „šťastné rodiny“.
Nedávno porodila čtvrté dítě – holčičku.
Bronislav přijel do porodnice, odvezl Vendulu domů, seznámil starší s novorozenou sestřičkou. A pak, když bylo po všem, naložil děti do auta. Nakonec odjel i s Ctiborem.
A tím se celý skandál rozhořel naplno.
Příbuzní i známí se do něj pustili. Podle nich měl povinnost vrátit se k manželce.
„Jak to, že nechce? Je to jeho dítě! Copak nevidí, že to sama nezvládne? Udělá si děti a uteče?“ zaznívalo ze všech stran. „Nechtěl? Tak se měl zařídit jinak!“
Venduly bylo všem líto, Bronislav schytával jen výčitky.
Radka Kratochvílová se bez váhání postavila na její stranu.
„Je to chlap, tak ať se podle toho chová,“ prohlásila neústupně. „Má se vrátit a stát při své ženě.“
Dalibor si povzdechl. „Víš přece, jakým způsobem přišla do jiného stavu poslední dva razy.“
„A co má být?“ vyjela Radka. „Dítě za to nemůže!“
„To jistě ne,“ přikývl. „Ale přemýšlela někdy Vendula, co dělá?“
„Počítala s tím, že to dopadne jako s Ctiborem. Že si sice postěžuje, ale nakonec dítě přijme. Vždyť je to jeho dcera!“
„Tímhle tempem jich může mít deset,“ namítl Dalibor.
„A kdyby? Jsou rodina! Rodina má držet pohromadě!“
„Právě – pohromadě,“ zvýšil hlas i on. „Děti se mají plánovat společně. Ne že si jeden umane a druhý se má přizpůsobit. To není nákup nové halenky.“
„Takže ty srovnáváš dítě s věcí?“ rozkřikla se Radka.
Hádka se rozjela kvůli cizímu problému, ale skončila u nich doma. Radka ho v návalu vzteku vyhodila a mezi dveřmi mu oznámila, že podá žádost o rozvod.
„Jen ať ji podá,“ utrousil Dalibor tvrdohlavě. „Rodina přece nemůže fungovat tak, že všechno rozhoduje jen jeden.“
Druhý den si Hana Řezníková vzala v práci volno…