Napětí, které v místnosti zůstalo viset, se přeneslo i domů. Štěpán byl po zbytek týdne jako tělo bez duše. Nedokázal na hádku přestat myslet, vracel se k jednotlivým větám a vyčítal si, že na rodiče zvýšil hlas.
„Neřekl jsi nic, za co by ses měl stydět,“ ujišťovala ho Tereza Zemanová trpělivě. „Jen ses odmítl nechat zatlačit do situace, kdy bychom znovu platili něco, co není naše. Tvoji rodiče si zkrátka zvykli řešit své starosti na cizí účet. Teď jsou dotčení, ale časem pochopí, že si umíš nastavit hranice.“
Když ho uklidňovala, začala jejím vlastním slovům věřit i ona sama. Jenže realita byla jiná. Libuše Matoušeková s Daliborem Benešem se pustili do oprav svépomocí, jenže brzy narazili na limity svých možností. Telefon pak zvonil téměř denně. Štěpán vyslechl dlouhé povzdechy o popraskaných zdech, zatékající střeše a drahém materiálu. Každý takový rozhovor končil nenápadnou narážkou na finance.
„Už toho mám dost,“ prohlásil jednou podrážděně před další cestou k rodičům. „Ta chalupa se stala jediným tématem našich životů.“
„Dnes chtějí opravit střechu, zítra si vzpomenou na rekonstrukci bytu,“ reagovala Tereza. „A zase budeme ti špatní, když odmítneme. Pokud chtějí pomoc od dětí, ať se náklady rozdělí rovným dílem mezi ně, tebe a Klaudii Martinecovou.“
Štěpána však nekonečné debaty unavily natolik, že se rozhodl udělat razantní krok. Když seděli u stolu, bez okolků oznámil: „Zaplatím veškerý materiál i práci řemeslníků. Všechno.“
Otec se okamžitě rozzářil. „No vidíš, takhle se mi to líbí. A co od nás tedy potřebuješ?“
Štěpán se nadechl. „Než začne jakákoli rekonstrukce, chci, aby byla chalupa oficiálně převedena na mě. Pokud tvrdíte, že ji jednou stejně necháte nám, udělejme to hned. A pokud budu vlastníkem, budou tam platit naše pravidla. Žádné nekonečné návštěvy vzdálených příbuzných ani známých bez našeho souhlasu.“
Libuše zůstala zaraženě zírat. „To jako že nám už ani nedovolíš na chalupu jezdit?“