„Od jisté doby mám jasné pravidlo,“ navázal klidně Štěpán Kolář. „Investuju jen do toho, co mi skutečně patří. Takže pokud má být chalupa moje, rád do ní vložím peníze i čas. Jestli je ale vaše, postarejte se o ni sami – a klidně nás pak ani nezvěte.“
Dalibor Beneš bez jediného slova odešel na balkon, kde si zapálil cigaretu, přestože s kouřením už dávno skončil. Libuše Matoušeková si začala polohlasem stěžovat na nevděk dnešní generace a Klaudie Martinecová si bratra s Terezou Zemanovou měřila pohledem plným nevole. V místnosti zhoustla atmosféra, ale nikdo nedokázal najít argument, který by Štěpánovu pevnou pozici zlomil. Takovou rozhodnost od něj zkrátka nečekali.
Rodiče se k přepisu neměli. V duchu spoléhali na to, že syn jako už tolikrát ustoupí. Jenže tentokrát bylo zřejmé, že své stanovisko měnit nehodlá.
Cestou domů prolomila ticho Tereza. „Myslíš, že si z toho něco vezmou? Že to nechají být, nebo ti tu chalupu opravdu přepíšou?“
Štěpán krátce zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ani jedno. Ale dlouho jsem přemýšlel o tom, cos říkala. Nemá smysl řešit věci po kouskách. Požadavky mojí rodiny se pořád zvětšují. Když jim člověk jednou vyhoví, příště chtějí víc. A já nechci, abychom dřeli jen proto, abychom plnili jejich představy.“
„A co tedy bude s chalupou?“ nechápala Tereza.
„Upřímně? Pokud zatoužíme po vlastním místě na víkendy, vyjde nás levněji koupit pozemek nebo postavit něco nového. Aspoň to bude podle nás a bez podmínek.“
Jak předpokládal, téma rekonstrukce brzy vyšumělo. Rodiče pochopili, že ze syna už nic nevymáčknou. Klaudie se ještě několikrát pokusila nenápadně získat něco z Tereziných věcí, ale ta jí s klidem oznámila, že cokoli je ochotná pouze prodat, nikoli rozdávat.
Příbuzní sice nějaký čas reptali, nakonec si však zvykli. Pevnost Štěpána i Terezy je donutila přijmout nová pravidla. A kupodivu se od té doby jejich přání a rozmary přestaly stavět nad potřeby mladého páru.