„Radime Janečku, u dveří stojí tvoje bývalá. A má s sebou syna.“
Gabriela Kratochvílová se snažila, aby její hlas zněl vyrovnaně, přesto z něj probleskovalo podráždění. Setkání s exmanželkami partnerů nebývá příjemné pro nikoho, jenže v jejím případě to bylo ještě horší – Ivetu Vaněkovou jednoduše nemohla vystát. Připadala jí neomalená, ostrá v jednání a neustále si něco nárokovala. A ten chlapec… pokaždé působil dojmem, jako by se bál udělat jediný krok bez svolení vlastní matky.
„Co zase chce?“ vybuchl Radim Janeček, aniž by se pokoušel skrýt rozmrzelost.
„To opravdu netuším. Zeptej se jí sám,“ odsekla Gabriela a odešla do obýváku. Neměla nejmenší chuť poslouchat další kolo jejich nekonečných sporů.
Radim zamířil do předsíně, odkud se vzápětí začaly ozývat zvýšené hlasy.
V Gabriele se mihla neklidná myšlenka. Vždyť je tam i dítě. Uvědomují si vůbec, že je poslouchá?
Když vyšla z pokoje, okamžitě si všimla Sebastiana Pavlíčka. Stál přitisknutý ke zdi, ramena stažená, oči vytřeštěné. Vypadal tak vyděšeně, až se v ní vzdula vlna zlosti.
Jakmile si jí dospělí všimli, hádka na okamžik utichla.
„Sebastiane, pojď se mnou do kuchyně. Dáme si čaj,“ navrhla klidně a záměrně ignorovala napětí, které za ní zůstalo.
Chlapec se rozzářil a chtěl vykročit, ale zarazil se a nejistě pohlédl na matku.
„Běž,“ utrousila Iveta bez jediného pohledu jeho směrem.
Gabriela ho odvedla do kuchyně a tiše přivřela dveře, aby k nim nepronikaly ostré tóny z předsíně.
„Tak co, jak se ti daří?“ zeptala se vlídně.
„Docela dobře.“
„A škola? Baví tě to tam?“
Sebastian nastoupil teprve nedávno do první třídy, musel mít hlavu plnou nových zážitků.
„Jo. Paní učitelka je hodná.“
„To ráda slyším.“
Chlapec si povzdechl způsobem, který k jeho věku ani neseděl, a krátce pohlédl ke dveřím.
„Máma s tátou se zase hádají…“
„To se mezi dospělými někdy stává,“ odpověděla tiše Gabriela. „Můžou mít rozdílné názory, ale to neznamená, že by tě neměli rádi.“
Postavila před něj hrnek s čajem a přisunula misku se sušenkami a bonbony.
„Vy jste moc hodná,“ pousmál se Sebastian.
„A ty jsi taky laskavý kluk,“ ujistila ho.
„Máma na mě pořád křičí…“ dodal a opatrně upil z hrnku.
„Jen o tebe má strach. Kdybys byl můj syn, asi bych se také bála o každou maličkost a občas bych zvýšila hlas,“ vysvětlila smířlivě.
Ačkoli Gabriela Ivetu neměla ráda, nemínila proti ní poštvávat vlastní dítě. Spíš chtěla chlapci aspoň trochu ulevit.
Sebastian se znovu usmál, sáhl po bonbonu a sotva ho stačil rozbalit, když se z předsíně náhle ozval prudký zvuk otevíraných dveří.