Ani ve chvíli, kdy se Gabriele Kratochvílové a Radimovi Janečkovi narodil společný potomek, se Sebastian Pavlíček necítil odstrčený. Gabriela si dávala záležet, aby mezi dětmi nikdy nedělala rozdíly, a brzy si uvědomila, že city, které k Sebastianovi chová, nejsou o nic slabší než k vlastnímu dítěti. Nepovažovala ho za „nevlastního“ – v jejím srdci měl stejné místo jako kdokoli jiný z rodiny.
Iveta Vaněková se sice čas od času objevila, ale její návštěvy postupně řídly. Nakonec si založila novou rodinu a narodilo se jí další dítě. Od té doby jako by na Sebastianovu existenci téměř zapomněla. Připomněla se jen o Vánocích nebo k narozeninám balíčkem, jinak o sobě nedávala vědět.
Sebastian začal Gabriele říkat mami – samozřejmě až poté, co se jí nejistě zeptal, zda mu to dovolí. Pro ni to byl jeden z nejsilnějších okamžiků v životě. A po několika letech jim všem připadalo naprosto přirozené, že to tak bylo odjakživa.
Když však Sebastian oslavil šestnácté narozeniny, minulost se nečekaně připomněla.
Zvonek zazvonil právě ve chvíli, kdy doma vrcholily přípravy na oslavu. Dveře otevřel Radim Janeček, přesvědčený, že dorazil objednaný dort, a ani se nenamáhal zeptat, kdo je za nimi. Jakmile však spatřil Ivetu, výraz mu ztuhl.
„Co tu chceš?“ procedil mezi zuby.
„Přišla jsem popřát synovi. To snad můžu,“ odsekla a zvedla bradu.
„Po těch letech? Kolikrát ses tu vlastně ukázala?“ neodpustil si.
„Tak se ho zeptejme, jestli mě chce vidět,“ vyštěkla.
„Tati, kdo je tam?“ ozval se z chodby Sebastian, který očekával hosty.
Iveta se rozzářila hraným nadšením. „Sebastiane! Všechno nejlepší! Podívej, jaký z tebe vyrostl chlap!“
Chlapec se zamračil a nejistě pohlédl na Radima. Do předsíně mezitím přišla i Gabriela, ale když spatřila nečekanou návštěvu, zůstala stát.
„Nepřijdeš obejmout mámu?“ roztáhla Iveta ruce.
Sebastian udělal krok vzad a pak se pevně přitiskl ke Gabriele. „Vy nejste moje máma,“ řekl klidně, ale rozhodně. „Moje máma je tady.“
„Co to povídáš?“ vybuchla Iveta. „Poštvali tě proti mně! Vzali mi tě a ještě mě očerňují!“
„Nikdo tě proti nikomu neštval,“ vstoupil do toho Radim. „Odešla jsi sama. Nechala jsi ho tu, jako by byl věc.“
„To není pravda! Sebastiane, neposlouchej je!“ křičela Iveta. „Ukradli mi tě!“
„Dost,“ přerušil ji Sebastian. V očích se mu zračilo odhodlání. „Pamatuju si všechno. Tehdy jsem pochopil, kdo tu pro mě opravdu je. Prosím, odejdi. Nic od tebe nechci.“
Radim beze slova zavřel dveře. Gabriela objala Sebastiana a jemně ho hladila po vlasech.
„Mám tě strašně ráda,“ zašeptala.
„Já vás taky,“ odpověděl tiše. „Pojďme zpátky, hosté čekají.“
Iveta zůstala stát na chodbě, ochromená tím, co právě slyšela. Nedokázala pochopit, že syn dal přednost jiné ženě. Vždyť si jen chtěla na čas užít svobody… Opravdu ji ta volba stála jeho lásku?