Když mu postavila talíř před nos a ujistila se, že má všechno, co potřebuje, tiše za sebou přivřela dveře do kuchyně a zamířila do obýváku. Radim právě stál u okna s telefonem u ucha. Podle zvýšeného hlasu bylo zřejmé, že hovor s Ivetou rozhodně neprobíhá v klidu.
„To snad nemyslíš vážně!“ zaznělo ještě naposledy, než hovor ukončil. Mobil odhodil na stůl tak prudce, až to zadunělo.
Gabriela se o něj opřela pohledem. „Jak to chceš řešit?“
Radim si projel rukou vlasy. „Nemám tušení. Asi ho zítra odvezu zpátky.“
„Zpátky?“ zopakovala nevěřícně. „Radime, vždyť to není balík, který si budete přehazovat podle nálady. Copak ti nedochází, jak se asi cítí?“
„A co mám podle tebe dělat?“ vybuchl. „Iveta ho sem prostě přiveze a oznámí mi, že tu zůstane. Bez domluvy!“
„Tak vyřiď papíry a nech ho tady natrvalo,“ řekla pevně.
O té možnosti už přemýšlela dřív. Ne proto, že by si vysnila výchovu cizího dítěte, ale při pohledu na Sebastiana jí bylo úzko. Byl milý, citlivý, snaživý – a přitom tak ztracený.
Radim na ni chvíli zíral. „Myslíš to vážně?“
„Ano. Nechceš přece, aby tě jednou nenáviděl, že jsi ho posílal sem a tam.“
Nechala ho s jeho myšlenkami a vrátila se do kuchyně. Rozhodnutí nebylo jednoduché, ale jí připadalo jediné správné. Přesto cítila, že by měli znát i názor samotného chlapce.
Jakmile vešla, Sebastian zvedl hlavu. „Táta se zlobí?“
„Spíš je zaskočený,“ usmála se jemně. „Chutná ti?“
„Moc,“ přikývl. Pak zvážněl. „Pošle mě zpátky k mámě?“
„A chtěl bys to?“
Zarazil se. Nikdy předtím se ho nikdo na podobnou věc nezeptal. Jeho přání obvykle nikoho nezajímala.
„Nevím,“ vydechl po chvíli. „Mám mámu rád. Jenže…“
„Jenže?“ pobídla ho laskavě.
„Tady je to jiné. Klidnější. A nekřičíte na mě.“
Gabriela se pousmála. „Klidně mi můžeš tykat.“
Když Sebastian večer usnul, vrátila se k Radimovi. „Tak co?“ zeptala se tiše.
Dlouho mlčel, pak přikývl. „Možná máš pravdu. Měli bychom myslet hlavně na něj. A ty s tím opravdu nemáš problém.“
„Nemám. Udělejme to pořádně.“
Následující den si Radim s Ivetou promluvil znovu, tentokrát bez křiku. Poté si sedl i se synem a všechno mu vysvětlil. Krátce nato podal návrh k soudu a dosáhl toho, že Sebastianovo místo bydliště bylo oficiálně určeno u něj.
Soužití s Gabrielou si chlapec rychle oblíbil. Snažil se, aby byl užitečný, pomáhal s drobnostmi, ve škole se zlepšil a nikdy si nestěžoval. Jako by měl strach, že kdyby zlobil, mohl by o nový domov přijít.
Gabriela si den ode dne víc uvědomovala, že k němu přilnula víc, než čekala. Nepřipadal jí jako „Radimův syn“, ale jako dítě, které k nim prostě patří. A i když se jejich život později proměnil další velkou událostí, na jejím vztahu k Sebastianovi to nic nezměnilo.