Tereza Králová dorazila domů nezvykle brzy. Když si v předsíni svlékala kabát, zaslechla z kuchyně tlumený hlas. Roman Hájek s někým telefonoval. Mluvil tiše, klidně, téměř něžně, a právě ten tón ji přiměl zůstat stát a napjatě poslouchat.
„Dobře, rozumím, zítra to ověřím,“ říkal vyrovnaně. „Jo, taky mě to těší. Tak zítra.“
Jakmile hovor ukončil, vyšel z kuchyně s mobilem v ruce a překvapeně nadzvedl obočí.
„Ty jsi doma tak brzy?“
„Odpadl mi poslední klient,“ odpověděla Tereza s lehkým pokrčením ramen a vykouzlila úsměv, který působil téměř přesvědčivě. „A ty?“
„Přišel jsem před chvílí. Dneska byl klid,“ řekl Roman a letmo ji políbil na tvář. „Máš hlad?“
„Ani ne. Něco si udělám později.“
Roman zmizel v ložnici, aby se převlékl. Tereza mezitím zamířila do kuchyně pro sklenici vody. Jeho telefon zůstal ležet na stole. V tu chvíli se displej rozsvítil a na obrazovce se objevila krátká zpráva:
„Děkuju za dnešek, Romane. Už teď se mi stýská!“
Tereze se stáhl žaludek. Jméno odesílatelky – Lucie Bartošová – jí nic neříkalo. Nikdy o žádné takové ženě neslyšela. Zůstala stát jako přimrazená, pak rychle odvrátila pohled a ustoupila, jako by ji někdo přistihl při něčem zakázaném.
„Terezo!“ zavolal Roman z pokoje. „Objednám pizzu. Dáš si šunkovou?“
Polkla a snažila se, aby její hlas zněl naprosto obyčejně.
„Jo, šunková je fajn.“
Bez dalšího přemýšlení sáhla po svém telefonu a vytočila číslo mámy. Ivana Konečná to zvedla téměř okamžitě.
„Terezko? Děje se něco? Ty mi takhle večer obvykle nevoláš.“
„Ahoj, mami. Nic vážného… jen jsem tě chtěla slyšet.“
Na druhém konci se rozhostilo krátké ticho. Matka zřejmě zachytila napětí v jejím hlase.
„Tak povídej. Co tě trápí?“
Tereza si povzdechla a ztišila hlas.
„Viděla jsem u Romana zprávu. Psala mu nějaká žena. Že se jí po něm stýská.“
Ivana Konečná chvíli mlčela, než opatrně položila otázku: „A on ví, že jsi to četla?“
„Ne. Ještě jsem nic neřekla. Možná to nic neznamená…“
„Možná,“ přerušila ji matka o něco ostřeji, než bylo obvyklé. „Ale nespěchej se závěry. Sleduj to. Všímej si detailů. Takové věci většinou nepřicházejí bez důvodu.“
„Mami, prosím,“ ozvala se Tereza podrážděně. „Nevolám ti proto, abys mě ještě víc vyděsila.“
„Neděsím tě. Jen buď obezřetná, Terezko. Víš, že ti chci jen dobře.“
„Dobře. Ozvu se později.“
Hovor ukončila a vrátila se do obýváku. Roman seděl na gauči a bezstarostně projížděl zprávy na telefonu. Když ji spatřil, usmál se na ni tím známým, klidným úsměvem, který ji vždycky dokázal uklidnit.
„Ta pizza jim nějak trvá,“ poznamenal. „Nechceš si zatím pustit film?“
Přikývla a posadila se vedle něj. Uvnitř však cítila, jak se v ní všechno svírá. Roman ji objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Otázka, která jí vířila na jazyku, zůstala nevyslovená.
„Je to určitě v pořádku,“ opakovala si v duchu, ale slova její matky se jí vracela jako ozvěna: Buď opatrná, Terezko.
Zpráva od neznámé Lucie Bartošové se jí však zabodla do mysli jako drobná, ale vytrvalá tříska, která o sobě dává vědět při každém pohybu.