Ta zpráva od Lucie Bartošové jí ležela v hlavě jako drobný kamínek v botě – na první pohled bezvýznamný, ale nepříjemný při každém kroku. Každý večer se Tereza nutila do lehkosti. Usmívala se na Romana, zajímala se o jeho projekty, ptala se, jak proběhla porada, a přitom napjatě sledovala každý jeho pohled i sebemenší změnu tónu hlasu.
Roman se tvářil, že je všechno při starém. Jenže domů začal chodit čím dál později. Věci, které by dřív postřehl okamžitě, mu teď unikaly. Už podruhé mu připomínala kontrolu u lékaře, a on pokaždé jen překvapeně zamrkal, jako by o ničem nevěděl.
Když už to v sobě nedokázala dusit, vytočila číslo Kláry Veselé.
„Kláro, mám pocit, že se z toho zblázním,“ vyhrkla sotva kamarádka zvedla telefon.
„Co se děje?“ zeptala se Klára klidně.
„Roman je nějaký jiný. Vrací se pozdě, je duchem nepřítomný, zapomíná i na důležité věci. A do toho ta zpráva…“
„Terezo, nemůžeš si to jen namlouvat? Jedna esemeska přece ještě nic neznamená.“
„Možná,“ povzdechla si a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Ale něco mi říká, že to není jen tak.“
„Tak se ho zeptej napřímo. Hlavně v klidu. Žádné obviňování. Jakmile začneš útočit, zavře se a nikam se nedostaneš.“
Téhož večera sebrala odvahu. Připravila večeři, počkala, až si Roman sedne ke stolu, a s bušícím srdcem pronesla: „Romane, kdo je Lucie Bartošová?“
Roman právě krájel maso. Ruka se mu na okamžik zastavila a on k ní vzhlédl. „Prosím? Jaká Lucie?“
„Minulý týden ti od ní přišla zpráva. Nechtěla jsem to hned vytahovat, ale…“
„Ty ses mi dívala do telefonu?“ jeho hlas náhle ztvrdl a pohled potemněl.
„Neprohrabávala jsem se ti v něm. Ležel na stole a displej se rozsvítil sám,“ cítila, jak jí tváře hoří.
„A hned z toho děláš výslech?“ odsunul talíř. „Je to kolegyně. Nic víc. Opravdu bys měla míň přemýšlet nad nesmysly.“
„Nevymýšlím si,“ odpověděla tiše, přesto pevně. „Jen vidím, že se něco změnilo. Chodíš pozdě, jsi roztěkaný. Co se děje?“
Prudce vstal, až židle zaskřípala o podlahu. „Mám v práci šílený tlak. Přijdu domů unavený a místo klidu mě čeká tohle. Skvělé.“
„Neutíkej od toho!“ vyhrkla. „Cítím, že mezi námi něco není v pořádku.“
„Nic se neděje!“ odsekl podrážděně, když si bral bundu. „Všechno je normální. Jen ty pořád hledáš problém. Už mě to vyčerpává.“
Bez dalšího slova se obul a zabouchl za sebou dveře. Tereza zůstala stát v kuchyni a měla pocit, jako by se kolem ní ochladil vzduch. Sevření na hrudi ji donutilo sáhnout po telefonu. Vytočila číslo své matky.
„Mami… asi jsi měla pravdu,“ hlesla, sotva uslyšela známý hlas.
Ivana Konečná si na druhém konci tiše povzdechla. „Říkala jsem ti, Terezko. Matka něco vycítí. Ale neukvapuj se. Dopřej si čas a dobře si rozmysli, co uděláš.“
„Bojím se, že rozbiju rodinu,“ zašeptala Tereza a do očí se jí draly slzy.
„Horší je žít ve lži,“ odpověděla matka klidně. „Jen si musíš ujasnit, co všechno jsi ochotná snést a kde je tvoje hranice.“