Tereza zůstala po matčiných slovech ještě dlouho stát u okna. Za sklem se pomalu snášel večer a světla protějších domů se jedno po druhém rozsvěcela, zatímco ona v duchu zvažovala, kam až je schopná zajít. Rozhodnutí však stále nepřicházelo.
V následujících dnech se jejich byt proměnil v tiché bojiště. Tereza Králová a Roman Hájek kolem sebe procházeli jako cizí lidé. Večeře probíhaly v naprostém mlčení. Roman sotva dojedl, přesunul se k televizi a s očima přilepenýma k obrazovce předstíral, že žádný problém neexistuje. Tereza si zachovávala klidný výraz, ale uvnitř cítila, jak se mezi nimi rozevírá čím dál hlubší trhlina.
Jedno odpoledne po práci se sešla s Klárou Veselou v kavárně u obchodního centra. Lžičkou bezmyšlenkovitě kroužila v šálku a každých pár vteřin kontrolovala čas na mobilu.
„Kláro, takhle už to dál nejde,“ vydechla nakonec. „Potřebuju mít jasno. Ať je pravda jakákoli.“
Klára si upila kávy a soucitně přikývla. „Nemůžeš žít jen z domněnek. To tě zničí.“
„Jenže jak to zjistit?“ Tereza sevřela hrnek oběma rukama. „Roman mi nic nepřizná. Všechno obrátí proti mně.“
Klára se na chvíli zamyslela, pak jí problesklo očima pochopení. „Počkej… nemá Roman pořád ten tvůj starý notebook?“
Tereza zpozorněla. „Má. Proč?“
„Nepřihlašovala ses tam dřív do svých účtů? Třeba tam zůstal uložený přístup. Mohla by ses podívat, s kým si píše.“
Tereza váhala jen krátce. Myšlenka jí nebyla příjemná, ale potřeba znát pravdu byla silnější. „Dobře. Zkusím to.“
Téhož večera, když se Roman zdržel v práci, vytáhla notebook ze zásuvky pracovního stolu. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by ho slyšela v celé místnosti. Po přihlášení do sociální sítě se jí stáhl žaludek. Konverzace s Lucií Bartošovou byla úplně nahoře. Začala před měsícem – nevinnými zprávami – a postupně se měnila v důvěrné, téměř intimní sdílení. Každá Romanova věta, každé poslané srdíčko ji pálilo jako otevřená rána.
Když se konečně ozvalo cvaknutí dveří, čekala na něj v obýváku.
„Ahoj,“ pronesl opatrně, sotva ji uviděl. „Děje se něco?“
„Už vím všechno, Romane,“ řekla tiše, ale pevně. „O Lucii. O tom, že mě už měsíc klameš. A prosím tě, neříkej mi zase, že si něco namlouvám.“
Roman se pomalu posadil a promnul si obličej dlaněmi. „Ty jsi mi lezla do soukromí?“
„Neutíkej od podstaty,“ odsekla. „Máš s ní vztah? Odpověz mi.“
Dlouho mlčel, pohledem uhýbal ke koberci. Nakonec z něj vyšel těžký povzdech. „Nevím, jak se to stalo. Prostě jsme si začali psát a… nějak se to vymklo. Zamotal jsem se do toho.“
„Zamotal?“ v jejím hlase zazněla hořkost. „Tohle není klukovská nerozvážnost. Jsi dospělý chlap. Jsem tvoje žena. Myslela jsem, že máme pevnou rodinu.“
„Mrzí mě to,“ zašeptal. „Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Ale ublížil jsi,“ přerušila ho. „A hodně.“
Podíval se na ni bezradně. „Co teď máme dělat?“
Tereza vstala. V očích měla slzy, ale držela se zpříma. „Já nehodlám žít s někým, kdo mě zradil. I kdybych tě pořád milovala.“
Chtěl ještě něco dodat, ale zastavila ho zdviženou rukou. „Teď už je pozdě.“
Odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Roman zůstal sedět v obýváku, otřesený a ztracený. Tereza se opřela o stěnu a poprvé po dlouhé době cítila zvláštní klid. Bolelo to, ale věděla, že tentokrát jednala podle sebe – a že další krok už musí udělat bez něj.