„Tohle je výhradně tvoje starost. Nauč se lépe si organizovat čas. A mimochodem, ta včerejší večeře byla opravdu hrozná. Postarej se, aby se to už neopakovalo, rozumíš?“
Kamil Hájek takto Karolíně Martincové odpovídal pokaždé, když ho požádala, aby se zapojil do chodu domácnosti nebo pomohl s dětmi. S oblibou přitom zmiňoval manželky svých kamarádů – podle něj dokonalé ženy, které zvládají zaměstnání, perfektně vychované potomky i bezchybný pořádek doma, a to bez jakýchkoli stížností.
„Když se chce, všechno jde. Nevymlouvej se na děti, hledej chybu u sebe,“ opakoval jí s kázavým tónem.
Už jako dospívající dívka Karolína nechápala, proč její maminka žije tak ubíjejícím a uspěchaným životem.
„Máma pořád jen někam běží. Z práce rovnou do obchodů, aby našla něco levnějšího a přitom kvalitního. Doma se nezastaví – uklízí, pere, vaří. Když jí něco vyprávím, jen přikyvuje, ale vlastně mě ani neposlouchá.
Jako by neměla žádné vlastní radosti. Nové oblečení si kupuje výjimečně a ještě to nejlevnější. Na kadeřnici nebo nehty ani nepomyslí. Vypadá věčně unaveně, smutně a bez života.
Maminky Šárky Doležalové i Daniely Vaněkové jsou starší než ona, a přesto působí upraveně a svěže. A ta moje? Copak nevidí, jak zanedbaně působí? Nebo to ví a snaží se takhle zavděčit tátovi?
Jenže jemu stejně nikdy nic nestačí. Buď někde vysedává s přáteli, nebo doma brblá, že nic není podle jeho představ. A ona všechno tiše snáší.
Máminu slabost nikdy nepochopím!“ uzavírala šestnáctiletá Karolína své nekompromisní soudy.
O patnáct let později si na tyto myšlenky vzpomněla s hořkostí.
„Tehdy jsem ji odsuzovala, a dnes? Jsem na tom stejně. Pro manžela a syny jsem jen tažný kůň, úplně jako ona,“ uvědomila si bolestně.
Samozřejmě to tak nebylo od začátku.
Po svatbě se Karolína s nadšením pustila do role manželky. Vaření, úklid i zařizování jejich společného bytu jí připadalo samozřejmé a naplňovalo ji to radostí. Měla dost energie na zaměstnání, péči o sebe i domácnost, objevovala nové recepty a s chutí vybírala drobnosti, které z bytu dělaly útulný domov.
Pak se jim narodili synové.
Teprve mateřství jí ukázalo, že její síly nejsou bezedné a že bez podpory to nepůjde.
Rodiče Karolíny bydleli v jiném městě a stejně tak i matka Kamila Hájka. Pomoc z širší rodiny tedy nepřicházela v úvahu.
Vyčerpání se hromadilo a Karolína začala manžela prosit, aby se zapojil.
„Kamile, dnes jsem mladšího celý den skoro nesundala z rukou, rostou mu zuby a je neklidný.“