A nejen to. Kamil se v dalších zprávách vykresloval jako téměř ideální muž – prý nekuřák a abstinent.
Karolína se nad tím jen pobaveně ušklíbla. „Zřejmě zapomněl, jak si v osmnácti zapálil první cigaretu na vojně a jak si bez piva neumí představit jediný víkend,“ pomyslela si, zatímco mu pod cizím profilem dál ochotně odepisovala.
„Jsem obyčejný, slušný chlap. Hodně pracuju a vydělám dost na to, abych se postaral o rodinu. Mým snem je znovu najít štěstí a založit harmonický domov. Rád bych tě poznal osobně. K sobě tě ale pozvat nemůžu, po rozvodu bydlím v podnájmu. Klidně přijedu já za tebou,“ psal nadšeně domnělé Kristýně Řezníkové.
Karolína měla v tu chvíli už zcela jasno. Pokud touží po návštěvě, proč mu ji nedopřát? Souhlasila tedy se schůzkou a uvedla adresu domu na okraji města.
„Bydlím v rodinném domku, ulice Dlouhá 78. Přijeď dnes po jedenácté večer. Přivez láhev vína, budu se těšit,“ stálo ve zprávě, která Kamila očividně nadchla. Okamžitě začal chystat „pracovní výjezd“, doma narychlo oznámil, že musí řešit neodkladnou záležitost, a zmizel.
Karolína jen přikývla, jako by jeho výmluvě věřila, a potlačila ironický úsměv. Cesta na uvedenou adresu mu zabrala téměř hodinu. Když dorazil, čekala ho jen tma a ticho. Zvonil, klepal, zkoušel volat – marně. Po dlouhém čekání, promrzlý a rozladěný, se hluboko po půlnoci vrátil domů.
Hned u dveří zakopl o dva připravené kufry.
„Ty ses zbláznila? Co ty zavazadla dělají přede dveřmi?“ vyjel podrážděně.
Karolína zůstala klidná. „Aby ses nemusel zdržovat balením, miláčku,“ odpověděla věcně. „Kristýna tě nechává pozdravovat a omlouvá se za zmařený večer. Snad máš kam jít. Tenhle byt mi odkázala babička, takže na něj žádný nárok nemáš.“
Desátého června překvapila Karolína Šárku Doležalovou pozváním na setkání.
„Přijď, něco oslavíme.“
„Vždyť jsme se neviděly víc než rok,“ podivila se Šárka. „A co že slavíme?“
„Výročí mého rozvodu.“
„To si děláš legraci!“
„Naopak. Poprvé po dlouhé době mluvím úplně vážně,“ usmála se Karolína. „Přijď, konečně ti povím, jak těžké to s ním bylo – a jak komicky to celé skončilo.“
O rok později už držela v ruce pravomocný rozsudek a s lehkostí vyprávěla celý příběh jako historku k pobavení.
„Tak jsem se zbavila svého kufru bez držadla,“ smála se. „A víš co? Život bez takového manžela je mnohem jednodušší. A hlavně daleko radostnější.“