— Víš přece, že to máma myslí dobře. Občas jí něco ujede, no a co? Má svůj věk, kolísá jí tlak, a hlavně je to přece máma! — Radovan Sedláček si nervózně uhlazoval manžety košile, kterou jsem mu před půlhodinou pečlivě napařila.
Podívala jsem se na něj. Oči mu těkaly mezi mísou se salátem a oknem, jako by hledal únikovou cestu. Ten výraz jsem znala nazpaměť — panika před „Jejím Veličenstvem“.
— Radovane, minule o mé práci prohlásila, že je to „posluhování pánům“. To jí taky diktoval vysoký tlak? — zeptala jsem se klidně a rozložila příbory tak, aby byly v dokonalé linii.
— Karolíno, vždyť jsi švadlena! — rozhodil rukama, jako by tím vysvětlil veškerou neomalenost světa. — Pracuješ s látkami, s jehlou a nití. To je služba zákazníkům. Máma jen říká věci na rovinu. U nás doma se prostě nelže.
Ta jejich „upřímnost“ byla ale podivuhodně tvárná. Ohýbala se podle nálad Libuše Brňákové a její starší dcery Johany Tomášekové. Rodina, která zbohatla na síti automyček a několika stáncích, se považovala za smetánku města. A já, Karolína Švecová, hlavní krejčová v luxusním pánském salonu, kde oblek stojí jako ojeté auto, jsem pro ně byla jen obyčejná šička.
— Dobře, — vydechla jsem a uhladila bezchybný ubrus. — Ať přijdou. Třicet pět mi bude jen jednou. Tenhle den si vzít nenechám.
Zvonek se rozezněl tak pronikavě, až jsem sebou trhla. Připomínal sirénu před náletem.
Vpadli dovnitř hlučně, jako by náš malý byt byl jen předsíní jejich paláce. Libuše Brňáková, žena monumentálních proporcí i sebevědomí, měla na sobě cosi třpytivého s lurexem, co se lesklo při každém pohybu. Za ní cupital tichý tchán a průvod uzavírala Johana s otráveným výrazem a žvýkačkou v ústech.
— Karolínko! — rozpažila tchyně teatrálně, ale místo objetí jen mávla tváří do prázdna vedle mého líce. — Všechno nejlepší k jubileu! Páni, vy to tu máte… útulné. Trochu stísněné, řekla bych. Vzduch tu stojí a stropy nic moc, ale jako začátek dobré.
— Bydlíme tu už sedm let, paní Brňáková, — odpověděla jsem s úsměvem a převzala jejich kabáty. — Pojďte ke stolu.
Večeře se rozjela podle očekávaného scénáře. Tchyně hlasitě komentovala každý chod („Sýr není zrovna parmezán, ale k panáku postačí“), Johana se znuděně přehrabovala v zapékaném předkrmu a Radovan poslušně doléval matce brusinkovou šťávu.
Vrchol trapnosti přišel ve chvíli, kdy se Libuše rozhodla ohromit společnost svými „znalostmi“. Napíchla na vidličku plátek pečeně, teatrálně přivřela oči a spustila:
— My jsme byly s Johanou včera v butiku. Mají tam úžasné látky… takové ty, jak se tomu říká… přírodní poliester.