…jako ten jejich „neparmezán“.
— Co tím chceš říct? — Radovan Sedláček zbledl a hlas se mu nepatrně zachvěl.
— Myslím to naprosto vážně! — Libuše Brňáková zářila, jako by právě objevila nový zákon vesmíru. — Karolíno, pořád si stěžuješ, že si tě nevážíme. Tak se podívej na tu částku! Strávili jsme nad tebou v obchodě hodinu a půl. Vybírali jsme, zvažovali! To je přece pozornost! A ten náhrdelník… Kam bys ho asi nosila? Do dílny mezi chlapy? Ztratíš ho, nebo ti ho někdo vezme. U mě bude v bezpečí. Aspoň budeš vědět, že tchyně má šperk, který byl vlastně pořízen pro tebe. Symbol, chápeš?
Johana Tomášeková se rozesmála tak hlasitě, až to zarezonovalo o skleničky.
— Mami, ty jsi fakt případ! Tenhle symbolismus nemá chybu!
Držela jsem v ruce ten úzký proužek termopapíru a zírala na vytištěná čísla. Vztek, který mě obvykle rozpálí doběla, se tentokrát proměnil v ledovou, průzračnou střízlivost. Najednou se mi vybavilo všechno. Jak jsem Johaně bez nároku na odměnu přešívala kabát. Jak jsem jejímu otci upravovala obleky, aby mu seděly. Jak jsem tři víkendy šila závěsy do jejich domu za městem. „Jsme přece rodina, Karolíno, nebudeme si nic počítat.“
Účtenku jsem pečlivě přehnula a zasunula do kapsy.
— Děkuji, paní Libuše, — pronesla jsem zřetelně, aby mě slyšeli všichni u stolu. — To je skutečně… neocenitelná lekce. A načasovaná dokonale.
— No vidíš! — zajásala tchyně a přitáhla si talíř s dortem blíž. — Chytrá ženská to pochopí.
Zbytek večera jsem hrála roli dokonalé hostitelky. Dolévala jsem čaj, usmívala se, reagovala s lehkostí. Radovan viditelně povolil, přesvědčený, že hrozba je zažehnána. Netušil, že se mi v hlavě už skládá jasný plán.
Druhý den jsem si vzala v práci volno.
Nevyvolávala jsem hádky, nezvyšovala hlas. Jen jsem usedla k počítači a začala psát. V ateliéru běžně pracujeme se smlouvami, takže v právních formulacích se vyznám víc než dobře. Občanský zákoník zná pojem bezdůvodné obohacení, ale já zvolila elegantnější řešení.
Večer jsem zazvonila u tchyně. Právě večeřeli.
— No podívejme, snacha! — Libuše Brňáková měla na krku ten nový náhrdelník. Topazy se třpytily na jejím silném hrdle. — Přišla jsi znovu poděkovat?
— I to je důvod, — odpověděla jsem klidně a prošla do obývacího pokoje bez zouvání. — A taky přináším malou pozornost na oplátku. Řekněme vyrovnání.
Na stůl jsem položila silnou složku.
— Co to má znamenat? — zamračila se Johana.
— Otevřete si to.
Libuše ji ledabyle odklopila. Uvnitř byl přehledný účet, opatřený razítkem mého živnostenského listu, který jsem si před měsícem vyřídila pro vedlejší zakázky.
Ušití závěsů (samet, 6 oken) — 45 000 Kč.
Úprava kašmírového kabátu, ruční práce — 25 000 Kč.
Úprava pánských obleků (3 kusy) — 15 000 Kč.
Zhotovení večerních šatů pro Johanu Tomášekovou — 30 000 Kč.