— …přírodní polyester! Prodavačka tvrdila, že je to poslední módní výkřik. Prý dýchá jako len a leskne se jako hedvábí. Ne jako ta tvoje vlna, Karolíno, z níž je cítit zatuchlina po molech. Měla bys uvažovat o změně oboru. Co třeba šít potahy do aut? Tam se točí skutečné peníze, ne ty tvoje titěrné stehy.
Musela jsem kousnout do rtu, abych nevyprskla smíchy nad představou „přírodního polyesteru“.
— Paní Libuše, — odpověděla jsem co nejklidněji. — Polyester je umělé vlákno vyráběné z ropných produktů. Opravdu nemůže být přírodní, stejně jako neexistuje dřevěná ocel. A vlna typu Super 140s, se kterou pracuji, je jemnější než lidský vlas a metr vyjde na tři sta eur.
Libuše Brňáková zůstala stát s kusem pečeně těsně před ústy. V obličeji jí naskákaly rudé skvrny, které barevně ladily s třpytivým lurexem jejích šatů.
— Ty mě budeš poučovat? — odsekla a v tom jí sousto vyklouzlo přímo do výstřihu.
Následná snaha vydolovat mastný plátek z útrob jejího dekoltu připomínala zápas potápěče s mořskou příšerou. Johana zaječela, tchán se rozkašlal a Radovan Sedláček ztuhl hrůzou. Když tchyně konečně „úlovek“ vytáhla, demonstrativně ho odhodila zpět na talíř a prsty si otřela do sněhobílého plátěného ubrousku, na němž zůstaly oranžové šmouhy.
— Dost řečí, — prohlásila, jako by znovu usedla na trůn. — Teď přichází na řadu dárky!
U stolu se rozhostilo ticho. Libuše sáhla pod stůl a vytáhla velkou, pevnou tašku s emblémem nejluxusnějšího klenotnictví ve městě.
Radovanovi se rozzářily oči, Johana se pobaveně ušklíbla.
— Karolíno, — začala slavnostním tónem a postavila se. — Víš, že si nežijeme špatně, ale rozhazovat neumíme. Přemýšlela jsem dlouho, čím tě obdarovat k pětatřicátinám. To už je věk, kdy by žena měla myslet na důstojnost a postavení.
Podala mi tašku.
— Tady to máš. Od nás všech.
Byla těžká. Srdce mi poskočilo — snad se konečně dočkám normálního gesta? Opatrně jsem vyndala obsah.
Uvnitř spočívala elegantní sametová krabička. Otevřela jsem ji. Nic. Prázdno.
Zvedla jsem pohled. Na dně tašky ležel přeložený papír. Vytáhla jsem ho. Účtenka.
Částka: 150 000 Kč.
Položka: Zlatý náhrdelník s topazy.
— Paní Libuše? — podívala jsem se na ni nechápavě. — V tašce je jen doklad o zaplacení.
— Samozřejmě! — zazářila tchyně a rozhlédla se po hostech. — Náhrdelník jsem si nechala já. Tak mi sluší, viď, Johano? A tobě, Karolíno, věnuji ten účet.
Místností se rozlilo ticho tak hutné, že by se dalo krájet nožem.