…rostou mu zuby a je protivný,“ snažila se mu tehdy vysvětlit, sotva stála na nohou. „Zastav se prosím po práci v obchodě a vezmi něco na večeři.“
Místo pochopení se dočkala jen chladné odpovědi.
„Nevymýšlej si výmluvy. Když je problém, hledej řešení,“ odvětil Kamil Hájek poučným tónem. „Spousta ženských zvládá všechno bez cizí pomoci. Jen ty máš pořád nějaké potíže.“
A hned přidal další obvinění: „Určitě jsi zase půl dne proseděla u telefonu s kamarádkami, a pak nestíháš.“
Karolínu ta slova zabolela. „Vždyť víš, že si s nimi sotva napíšu přání k narozeninám. Na nic jiného nemám čas,“ bránila se tiše, dotčená jeho nespravedlností.
Jenže Kamil jako by ji ani neposlouchal. „To je tvoje starost. Nauč se organizovat si den. A mimochodem – ta včerejší večeře byla hrozná. Postarej se, aby se to neopakovalo.“
Podobné rozhovory se stávaly pravidlem. Když ho prosila, aby pomohl s dětmi nebo doma, pokaždé vytáhl příklad manželek svých kolegů. Ty podle něj nejen bezchybně vychovávaly děti a udržovaly domácnost v dokonalém pořádku, ale ještě chodily do práce.
„Když se chce, všechno jde,“ opakoval. „Problém není v dětech, ale v tobě. Já jsem v zaměstnání celý den, takže mám nárok si doma odpočinout. Péče o rodinu je ženská záležitost. Pokud to nezvládáš, je to tvoje selhání. A přestaň se na mě dívat tak otráveně.“
Ani poté, co se Karolína vrátila do práce, se jeho postoj nezměnil. Peníze, které vydělala, bral jako zanedbatelný příspěvek.
Několikrát se mu pokoušela vysvětlit, že také pracuje a bývá unavená, jenže pokaždé narazila na zeď.
„Jaká práce?“ odsekl posměšně. „Sedíš v kanceláři a bereš sotva polovinu toho, co já.“
„Vybrala jsem si to schválně, abych mohla kluky vyzvedávat ze školky dřív a zůstávat s nimi doma, když jsou nemocní. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl,“ odpověděla klidně, i když v ní všechno vřelo.
„Tak si připni medaili za hrdinství,“ utrousil ironicky. „Ale dnes jsem zase viděl nepořádek v bytě. To znamená, že svou roli nezvládáš. Nebo ti vyhovuje žít v chaosu?“
„Děti si hrály. Přišel jsi dnes dřív, nestihla jsem to uklidit,“ snažila se vysvětlit.
„Samé omluvy! Kolikrát ti mám říkat, že bordel je jen tvoje vina? Co jsi to za ženskou, když nedokážeš dát rodinu do pořádku?“
Karolína už nedokázala skrývat bolest. „Proč se ke mně takhle chováš? Dělám všechno pro nás. Od rána do noci vařím, peru, uklízím, starám se o děti a ještě chodím do práce.“
Zhluboka se nadechla a dodala: „A ty ani po cestě domů nedokážeš zajít do obchodu pro obyčejný chléb nebo mléko.“