Libuše Benešová usedala k šicímu stroji teprve tehdy, když Marek Tomášek usnul v křesle před zapnutou televizí. Zhasla hlavní světlo, rozsvítila malou lampičku na stole a v jejím kuželu začínal její skutečný život.
Tři měsíce po sobě si ukrajovala ze spánku – devadesát nocí, které věnovala jediným šatům. Na jejich sukni postupně přibývali stříbrní ptáci, vyšívaní ručně, steh po stehu, tak drobně a pečlivě, jak ji to kdysi učila maminka.
„Pták musí vypadat, jako by se každou chvíli chystal vzlétnout,“ říkávala jí. Libuše o žádném vzletu nepřemýšlela. Prostě pracovala, soustředěně a tiše.
Bylo jí čtyřiapadesát a s Markem prožila osmadvacet let. Dřív býval inženýrem ve фабrice, jenže podnik zkrachoval a z aktivního muže se stal předčasný důchodce pevně usazený u obrazovky.
Když se kdysi vracel z práce vyčerpaný, únava ho činila mlčenlivým a téměř laskavým. Teď nikam nechodil a jeho povaha těžkla každým dnem. Reptal na déšť, na bolavé klouby i na Libuši.
Ona si však na jeho věčné brblání zvykla.
V zaměstnání existoval jiný svět. V divadelní dílně jí všichni říkali Libuško. Herečky za ní utíkaly těsně před premiérou a zasypávaly ji prosbami:
„Libuško, uber v pase.“
„Libuško, ten rukáv škrtí.“
„Libuško, připadám si v tom hrozně, zachraň mě.“
A Libuše se vždycky nadechla a pustila se do práce.