Stačilo pár špendlíků, několik jistých stehů – a z těžkopádné postavy byla najednou vznešená dáma. Žena, která si ještě před chvílí připadala neohrabaně, se pod rukama Libuše Benešové měnila v princeznu. Unavená herečka po třicítce znovu nacházela tvář dívky, jež věří na lásku a šťastné konce.
Sama pro sebe však nikdy netvořila. Ve skříni jí visely tmavé sukně a vytahané svetry, nenápadné kousky, v nichž člověk snadno splyne s okolím.
Pak se ale objevil ten kus látky. Ve skladu zahlédla zbytek hedvábí po historické inscenaci – tyrkysový pruh, odepsaný a odložený stranou. Nikdo o něj nestál. Libuše si o něj tiše řekla a správce jen mávl rukou, ať si ho vezme.
Doma materiál ukryla a celé týdny jen věděla, že tam je. Jako dopis, který leží na stole a člověk se bojí porušit pečeť. Až jednou látku vytáhla, přejela po ní dlaní a ucítila, jak jí chladné hedvábí klouže mezi prsty.
Rozhodla se stříhat.
Střih zvolila prostý: rovné linie, délka lehce pod kolena, rukávy po lokty. Kouzlo spočívalo jinde. Ptáky si nakreslila sama, přenesla je na látku a vyšívala stříbrnou nití. Po spodním lemu se rozlétali jako hejno na obloze.
Marek Tomášek neměl tušení, čím jeho žena tráví večery. Ani jejich dcera Viktorie Pospíšilová nic nepostřehla. Bylo to její malé, tiché tajemství.
Oslava ateliéru připadla na sobotu. Libuše otevřela oči ještě před zazvoněním budíku.
„Dnes je ten den,“ pomyslela si.