„Dnes si vezmu svoje šaty,“ dořekla v duchu a vstala.
Když se zadívala do zrcadla, na okamžik znejistěla. Žena v odrazu jí připadala cizí. Tyrkysový odstín rozzářil její oči a stříbrní ptáci u lemu se při každém kroku lehce zachvěli, jako by se chystali vzlétnout. Libuše Benešová se narovnala, stáhla ramena dozadu a s tichou hrdostí přejela dlaní po látce.
„Co to má znamenat, ohnivý ptáku v důchodu?“ ozval se za ní posměšně Marek Tomášek. „Kam se tak chystáš?“
Uc ítila, jak jí tváře studí.
„Do ateliéru. Máme oslavu.“
„V tomhle?“ potřásl hlavou. „Okamžitě se převlékni. Vypadá to směšně.“
Slova, která se jí drala na jazyk, zůstala nevyslovená. Jen tiše vydechla a odešla se převléknout.
O několik dní později se doslechla o městské soutěži divadelních kostýmů. Přihlášky přijímali do konce měsíce. Vyplnila formulář, přiložila snímky svých šatů a stiskla tlačítko odeslat. V noci pak znovu seděla u šicího stroje.
Když se o jejím plánu dozvěděl Marek, zuřil. „Ty ses snad zbláznila! V tvém věku máš myslet na klid, ne na nějaké soutěže!“
„Ať se klidně smějí,“ odpověděla vyrovnaně.
Přistoupil těsně k ní. „Jestli tam půjdeš, tvoje věci skončí přede dveřmi. Byt je můj, pamatuj si to.“
Pamatovala. Ve vlastním domově byla jen trpěným hostem.
Druhý den vyhledala právníka. Posadil ji naproti sobě, otevřel složku s papíry a pozorně si ji změřil pohledem.