„Promiňte, mohu se zeptat, proč přeměřujete mou ložnici?“ Tereza Koubková zůstala stát ve dveřích a nechápavě hleděla na cizí ženu, která držela v ruce metr a soustředěně si zapisovala rozměry.
Neznámá se otočila. Na tváři měla profesionální, lehce nacvičený úsměv. V podpaží svírala desky s nákresy a barevnými vizualizacemi.
„Dobrý den. Vy budete paní Koubková? Jmenuji se Iveta Dlouhá, jsem interiérová designérka. Paní Hana Tesařová si mě objednala kvůli úpravám bytu. Říkala, že o tom víte.“
Tereze se na okamžik podlomila kolena. Hana Tesařová. Její tchyně. Žena, která bydlela dvě hodiny cesty odsud a přijížděla jednou za měsíc – a i to bylo až až. A teď si dovolila plánovat rekonstrukci jejich bytu?
„O čem přesně bych měla vědět?“ zeptala se klidně, přestože v ní všechno vřelo.
Designérka znejistěla, jako by až nyní vycítila, že něco nehraje.
„Paní Tesařová se k vám stěhuje. Požádala mě, abych navrhla nové uspořádání. Tato místnost by měla být její ložnice. Vy s manželem byste se přesunuli do obývací části. Při vhodném rozkládacím gauči tam vznikne plnohodnotné spaní…“
Tereza už neposlouchala. Otočila se na patě a zamířila do kuchyně. Radovan Pospíšil seděl u stolu s otevřeným notebookem. Jakmile uviděl její výraz, rychle sklopil oči.
„Radovane,“ pronesla tichým, až nepříjemně vyrovnaným hlasem, „proč někdo přeměřuje naši ložnici kvůli tvé matce?“
Zavřel počítač a nervózně si promnul ruce. „Chtěl jsem ti to říct. Jen jsem nevěděl, jak začít. Máma prodává byt. Zdraví jí neslouží a sama to nezvládá.“
„Takže jsi rozhodl, že se nastěhuje sem. Do našeho dvoupokojového bytu. Aniž by ses mě zeptal.“
„Ne tak docela… Myslel jsem, že si o tom promluvíme.“
„Promluvíme?“ Tereza zvýšila hlas. „Ona už objednala designérku! Plánuje, kam postaví svou postel v naší ložnici. To je podle tebe diskuse?“
Posadila se naproti němu. Pět let manželství. Pět let snášela tchyniny návštěvy, nevyžádané rady i neustálé poznámky. „Terezo, takhle se správně nevaří svíčková.“ „Proč jsi Radovanovi koupila tuhle bundu?“ „Kdy už konečně budu mít vnouče?“ A teď měla tahle žena bydlet pod jednou střechou s nimi. Natrvalo.
„Je to moje máma. Nemůžu ji nechat samotnou,“ namítl Radovan tiše.
„A já po tobě chci, abys ji opustil? Existují domy s pečovatelskou službou. Mohla by si najít menší byt poblíž. Možností je spousta, které neznamenají, že z našeho domova uděláme spolubydlení!“
Radovan vstal a začal přecházet po kuchyni. Když byl pod tlakem, nikdy nevydržel sedět.
„Do domova nepůjde. Připadá jí to ponižující. A další byt finančně neutáhneme, to víš.“
„Ale za ponižující nepovažuje to, že nás vystěhuje z vlastní ložnice?“
„Nikdo vás nevystěhovává. Jen… upravíme dispozici.“
Tereza se zasmála, ale v jejím smíchu nebylo nic veselého.
„Upravíme? Přijdeme o jediné místo, kde máme soukromí. O prostor jen pro nás dva. Chápeš, co to znamená? Žádné soukromí, žádný klid. Bude u všeho. U každého našeho kroku.“
„Přeháníš.“
„Opravdu? Minule nám bez ptaní přerovnala celou kuchyň, protože jí to přišlo praktičtější. Předtím vyhodila moje květiny, prý zbytečně práší. A pamatuješ, jak nás budila každý den v šest, když tu byla týden, protože se podle ní nesluší spát déle?“
Radovan neodpověděl. Vybavoval si to až příliš dobře. Věděl, že Tereza nemluví do větru. Jenže na druhé straně stála jeho matka – žena, která ho vychovala sama, která celé roky pracovala na dvě zaměstnání, aby mu mohla zaplatit studium, a právě tahle skutečnost mu svazovala ruce víc, než byl ochoten nahlas přiznat.