„Plakala,“ zopakoval tiše.
Tereza Koubková si ho změřila pohledem. „Samozřejmě že plakala. Vždycky začne brečet, když se věci nevyvíjejí podle jejích představ.“
„To je od tebe dost tvrdé,“ namítl Radovan Pospíšil.
„Tvrdé?“ vydechla. „A nebylo tvrdé, když nás chtěla vystěhovat z vlastní ložnice, aby tam měla víc světla?“
Radovan si sedl na okraj postele a zabořil tvář do dlaní. „Tak mi řekni, co mám dělat. Opravdu na tom není dobře. Sousedka mi říkala, že minulý týden upadla. Prý to nebylo vážné, ale…“
Tereza si k němu přisedla, hlas zjemnila. „Nejsem bezcitná. Pokud Iveta Dlouhá potřebuje pomoc, postaráme se o ni. Ale pomoc neznamená, že jí odevzdáme celý náš život. Můžeme jí najít byt poblíž. Zajistit pečovatelku. Můžeme za ní chodit každý den. Jenže společné bydlení… to by náš vztah nevydržel.“
„Přeháníš,“ zamumlal.
„Opravdu?“ podívala se na něj přímo. „Tak si to představ. Nastěhuje se. Každé ráno vstává za úsvitu, rachotí v kuchyni a my už si nikdy nepřispíme. O víkendu nás bude peskovat, že mladí lidé nemají zahálet. Přátele si nepozveme, protože prý dělají hluk. Objednat si pizzu? Nepřípustné, smažené řízky jsou přece zdravější. A my dva? My spolu nebudeme mít ani chvilku soukromí. Chápeš, co tím myslím?“
Mlčel. Rozuměl tomu až příliš dobře. Jenže od dětství slýchal, že matka má vždy pravdu, že se obětovala a zaslouží si bezpodmínečnou péči.
„A co děti?“ zeptala se tiše Tereza. „Chceš je?“
„Samozřejmě,“ odpověděl bez váhání.
„A dokážeš si představit, že je budeme vychovávat pod jejím dohledem? Každý krok bude komentovat. Budeme špatně krmit, špatně oblékat, špatně vychovávat. Připravíš se na to?“
Radovan vstal a přešel k oknu. Za sklem hučelo město, lidé spěchali za svými starostmi. Mnozí z nich jistě řešili podobné problémy. Ne každý rodič si však osoboval právo řídit život svých dospělých dětí.
„Prodala byt,“ pronesl náhle.
Tereze se stáhlo hrdlo. „Jak to myslíš?“
„Před čtrnácti dny. Peníze uložila na termínovaný účet. Tvrdí, že je to pro naši budoucnost. Pro vnoučata.“
„Před dvěma týdny?“ hlas se jí zlomil. „A tys mi o tom neřekl?“
„Chtěl jsem ji přesvědčit, aby si koupila něco menšího někde poblíž nás. Myslel jsem, že ji přemluvím. Jenže ona je přesvědčená, že rodina má žít pod jednou střechou.“
Tereza vstala, v hlavě jí hučelo. Iveta Dlouhá spálila všechny mosty. A Radovan o tom věděl.
„Takže nás postavila před hotovou věc. A tys jí k tomu pomohl tím, že jsi mlčel.“
„Terezo…“
„Ne. Odpověz mi jasně. Stojíš při ní, nebo při mně?“
„Tohle je vydírání!“
„Ne, to je jediná férová otázka, kterou si musíme položit. Manipuluje tebou – a skrze tebe i mnou. Prodala byt, objednala návrháře, jako by už bylo rozhodnuto. A ty jí to dovolíš?“
„Je to moje matka!“
„A já jsem tvoje žena. Pokud nejsi připravený chránit naše manželství a naše soukromí, pak k čemu to celé je?“
Slova zůstala viset mezi nimi jako těžký mrak. Oba cítili, že stojí na hraně, odkud není návratu. Buď Radovan postaví jejich rodinu na první místo, nebo…
Telefon znovu zazvonil. Na displeji svítilo „Máma“. Radovan po něm sáhl, ale Tereza mu pevně stiskla zápěstí.
„Ještě ne. Nejprve se rozhodni. Jestli to zvedneš a řekneš jí ano, začnu si balit kufry. Pokud jí řekneš ne, budeme hledat řešení společně. Takové, které bude přijatelné pro všechny. I pro mě.“
Mobil vyzváněl neodbytně. Iveta Dlouhá nebyla zvyklá, že syn nereaguje okamžitě. V jejím světě měl být kdykoli k dispozici.
Radovan upřel pohled na Terezu. Pět let společného života. Pět let lásky i kompromisů. Ano, nebylo to bez potíží. Jeho matka často zasahovala víc, než bylo zdrávo. Ale Tereza stála vždy při něm, ustupovala, odpouštěla, snažila se hledat cestu. A teď tu před ním stála – silná, odhodlaná bojovat za jejich budoucnost. Otázkou zůstávalo, co udělá on.