Radovan si až příliš dobře uvědomoval, kolik toho pro něj matka obětovala. Dřela v několika zaměstnáních, aby mohl vystudovat vysokou školu, a ten dluh vděčnosti v něm zakořenil tak hluboko, že se z něj nikdy úplně nevymanil.
Ve dveřích se mezitím objevila bytová návrhářka. Nejistě přešlapovala a bylo na ní vidět, že vstoupila do napjaté atmosféry.
„Omlouvám se, asi jsem přišla nevhod. Mám raději schůzku přesunout?“ zeptala se opatrně.
Tereza Koubková se narovnala. „Není třeba nic přesouvat. Ale další měření už dělat nemusíte. Hana Tesařová se sem stěhovat nebude.“
„Terezo!“ zvýšil Radovan hlas. „Tohle nemůžeš rozhodnout sama!“
Otočila se k němu, oči jí planuly. „Nemůžu? Ten byt patří i mně, Radovane. Platím polovinu nájmu i všech výdajů. Bydlím tu stejně jako ty. Mám stejný nárok rozhodovat.“
Designérka pochopila, že je svědkem rodinného výbuchu, a tiše zmizela na chodbu. Byla dost soudná na to, aby nezasahovala do cizího dramatu.
Radovan přistoupil blíž a chtěl Tereze vzít ruku, ale ucukla.
„Prosím tě, zkusme mluvit v klidu. Máma na tom opravdu není dobře. Kolísá jí tlak, stěžuje si na klouby…“
„A proto má právo řídit náš život?“ skočila mu do řeči. „Tvoje matka má padesát osm. Není bezmocná stařenka. Jen si zvykla, že jí splníš každé přání.“
„To nejsou rozmary. Je to moje máma!“
„A já jsem tvoje žena. Znamená to pro tebe ještě něco?“
Stáli proti sobě jako dva soupeři. Mezi nimi se rozprostíralo ticho plné nevyřčených výčitek. Tereza viděla, jak se v něm pere synovská povinnost s loajalitou k ní. A věděla také, že Iveta Dlouhá tenhle jeho vnitřní boj dobře zná a umí ho využít.
Radovanovi zazvonil telefon. Na displeji svítilo „Máma“. Podíval se na Terezu téměř prosebně. Lehce přikývla. Ať to vezme.
„Ahoj, mami… Ano, návrhářka tu byla… Už odešla… Mami, musíme si o tom promluvit…“
Tereza neslyšela konkrétní slova, ale tón hlasu na druhém konci byl víc než výmluvný. Dotčený, zraněný, téměř obětní. Iveta Dlouhá měla cit pro to, jak zatlačit na správné místo.
„Mami, počkej… takhle to nemysli… Samozřejmě že jsi pro mě důležitá…“
Tereza odešla z kuchyně. Věděla, jak takové hovory končí. Připomínky o tom, jak ho vychovala sama. Jak si odpírala vlastní potřeby. Jak by si tolik přála dožít se vnoučat, ale kdo ví, jestli jí to zdraví dovolí. Osvědčený scénář.
Zamířila do ložnice. Jejich ložnice. Zatím ještě jejich. Na stěně visely svatební fotografie – dva usměvaví lidé plní plánů. Tenkrát byla přesvědčená, že si bere Radovana. Netušila, že součástí manželství bude i jeho matka, která odmítá pustit syna z dosahu.
První varování přišlo už během svatby. Hana Tesařová chtěla mít pod kontrolou všechno – výběr jídel, usazení hostů i Tereziny šaty. „Bílá ti nesluší, měla sis vzít spíš smetanovou,“ pronesla tehdy bez mrknutí oka. Radovan to shodil vtipem: prý je jen nervózní a chce, aby vše bylo dokonalé.
Pak následovaly rady do domácnosti. Nekonečné a vyčerpávající. Jak správně vařit svíčkovou – jinak, než učila Terezina maminka. Jak žehlit košile. Kam postavit pohovku, jaké závěsy vybrat, jak vytírat podlahu. V každé oblasti byla Iveta odbornicí.
A Radovan? Snažil se balancovat, ale častěji ustoupil matce. „Terezo, vždyť tě to nic nestojí.“ „Nevšímej si toho, taková ona prostě je.“ „Vydrž, nemyslí to zle.“
Vydržet. Přivřít oči. Přizpůsobit se. Pět let Tereza poslouchala tyhle věty. A výsledek? Matka si bez váhání naplánovala, že se k nim přestěhuje. Bez diskuse. Proč by se ptala, když její syn nikdy neřekne ne?
Dveře do ložnice tiše zavrzaly. Radovan vstoupil dovnitř. Vypadal provinile, ale zároveň rozhodnutě. Ten pohled Tereza znala až příliš dobře.
„Plakala,“ řekl tiše.