Všichni kolem věděli, že Michaela Mlynářová nemá před sebou dlouhý život. Věděla to i ona sama. A právě proto tlačila na pilu – na rodiče, na sestru, na lékaře. Nedělala to ze zlomyslnosti, jen měla pocit, že jí čas protéká mezi prsty. Chtěla stihnout všechno, ochutnat co nejvíc, nic si nenechat vzít.
Nikola Mlynářová svou starší sestru milovala bez výhrad. Od dětství vyrůstala s vědomím, že Michaela je nemocná. Kašel, který se vracel v záchvatech, pobyty v nemocnici, přísná dieta a nekonečné zákazy – to všechno patřilo k jejich každodennosti.
„Až budu velká, vystuduju medicínu a uzdravím tě,“ prohlašovala Nikola jako malá s naprostou vážností.
Michaela si odjakživa přála psa. Rodiče však byli neoblomní – alergeny, infekce, plísně… Pro ni představovalo riziko téměř všechno. A tak si sestry alespoň hrály na to, že nějakého mají. Když potkaly někoho se psem, nenápadně se za něj zařadily a předstíraly, že k němu patří.
Ten den si nejdřív všimly kudrnatého pudla a teprve potom jeho majitele. Tehdy ještě netušily, že se jmenuje Radim Blažek. Michaele bylo sedmnáct, Nikole patnáct. Pejsek je okouzlil natolik, že mu samy vymyslely jméno – nejdřív Gerald. Až později zaslechly, že se ve skutečnosti jmenuje Sára. A navíc je to fenka, ne pes.
Radimovi bylo šestnáct. Dlouhá ofina mu padala do očí a lehce předsunutá spodní čelist mu dodávala trochu nezvyklý výraz.
„S tátou jsme se sem přestěhovali teprve nedávno,“ řekl. „Od září nastupuju na třicítku. A vy?“
Sestry chodily také na třicátou základní školu a braly to jako znamení. Možná se jejich dvojice rozroste – vždyť Radim měl psa. A tak se začali vídat častěji.
„Tahle houska mi nechutná. Skoč mi koupit jinou,“ poroučela Michaela. Nikola bez řečí běžela.
„Jestli nepřestaneš zpívat, udělá se mi špatně!“ ozvalo se jindy. A Nikola umlkla.
„Odejdi. Vadí mi, jak voníš.“
A Nikola odešla.
Jednou, když Michaela zmizela na toaletě – nechtěla, aby Radim viděl, jak těžce vykašlává hlen – zeptal se tiše: „Proč si to necháš líbit?“
O nemoci před cizími lidmi nemluvily. Ale byl pro ně Radim ještě cizí? Nikole se líbil jeho smích, dolíček na tváři i způsob, jakým se dokázal dívat přímo do očí.
„Ona je prostě složitá,“ odpověděla vyhýbavě. „Ale je to moje sestra.“
Čím dál častěji si přála být s Radimem sama. Mrzelo ji, že od podzimu budou každý v jiné třídě, a léto se zdálo nekonečné. Až přijde školní rok, Radim stejně zjistí, že Michaela studuje doma. Nikola se rozhodla mlčet – a později toho hořce litovala.
Zpočátku se všechno odehrávalo podle zaběhnutého scénáře. Michaela určovala trasu procházek, délku setkání i témata rozhovorů. Uštěpačné poznámky trousila s lehkostí, zatímco Radim jen pozvedl obočí a pousmál se, jako by sledoval zvláštní hru, jejíž pravidla mu unikají. Jeho klid ji dráždil. Snažila se ho vyprovokovat, zasáhnout, přimět k reakci. On však zůstával vyrovnaný.
Nikola si všimla změny. Před Radimem Michaela méně rozkazovala. „Nikolo, doběhni!“ nebo „Mlč!“ zaznívalo hlavně tehdy, když byli samy. S ním se začala přít. O hudbě, o filmech, o tom, co dává životu smysl. Hádala se zapáleně, oči jí horečně zářily. A smála se – hlasitě, nakažlivě, svobodně. Nikola ten smích neznala. Nikdy předtím ho neslyšela.
„Je zvláštní. Jiný než ostatní,“ řekla Michaela jednou zamyšleně.
„Myslíš Radima?“ zeptala se Nikola, ačkoli odpověď znala.
„Ano.“ A zůstala neobvykle potichu.
To ticho bylo nové. Michaela měla vždy po ruce další větu, další poznámku. Nikola mlčela také, s pocitem, že se jí v hrudi usazuje cosi studeného a těžkého. Žárlivost? Spíš předtucha.
Signály přibývaly. Michaela se ptala:
„Myslíš, že by se mu tahle mikina líbila?“
Nebo: „Pamatuješ, co říkal o tom seriálu?“
Smála se jeho vtipům, pamatovala si, že má rád višňový džus, a při debatách mu občas dovolila vyhrát.
Pak přišel den, kdy jeli na chatu k Radimovi. Otec byl pracovně pryč a oni tři tam strávili celé odpoledne. Honili se po zahradě, házeli Sáře klacík, opékali špekáčky. Michaela zářila. Tváře měla narůžovělé, pohybovala se lehce, téměř zdravě. Když si Radim při opravě vrzající houpačky umazal tvář od oleje, vzala ubrousek a se smíchem mu šmouhu setřela.
„Ty jsi ale čuně,“ řekla něžně.
Nikole se stáhly prsty chladem. Otočila se a předstírala zaujetí strukturou jablečné kůry. Uvnitř se jí všechno bortilo. Stejnou něhu cítila i ona.
Večer se vraceli vlakem do města. Michaela, vyčerpaná, podřimovala opřená o sklo. Naproti sobě seděli Radim a Nikola. On sledoval ubíhající světla, ona jeho profil.
„Je můj,“ problesklo jí hlavou. „Moje první tajemství. Moje první naděje. Není fér, aby připadl jí.“
Najednou Radim tiše pronesl do tmy za oknem: „Michaela… je neuvěřitelná. Jako záblesk. Nikdy jsem nikoho takového nepoznal.“
V jeho hlase nebyla jen sympatie. Bylo v něm okouzlení, úžas, téměř obdiv.
Nikola neodpověděla. Jen přikývla a sevřela ruce tak silně, až jí nehty zaryly do dlaní. Milovala ho. Michaela ho milovala také. A on se zřejmě zamiloval do Michaely. Nejhorší na tom bylo, že Nikola nedokázala svou sestru nenávidět ani se na ni zlobit. Viděla přece, jak se Michaela toho nového citu drží jako poslední záchrany, jako by jí mohl dát víc času, víc života, víc naděje.