Michaela se toho citu držela jako tonoucí posledního kusu dřeva. A jak jí ho vzít, když byl možná jediným světlem, které teď měla?
Když vystoupili na své zastávce, obě sestry se nabídly, že Radima doprovodí až k domu. Tvrdily, že mají stejnou cestu, ale ve skutečnosti je spalovala zvědavost – chtěly vědět, kde bydlí, jak vypadá místo, kam se večer vrací. Teprve když se s ním rozloučily a zůstaly samy, Michaela prolomila ticho.
„O čem jste si tam v tom vlaku šeptali?“ zeptala se zdánlivě lehce.
„O ničem důležitém,“ vyhrkla Nikola příliš rychle. „Jen takové hlouposti.“
Dřív by ji Michaela nenechala vyklouznout. Naléhala by, dobírala si ji, dokud by z ní odpověď nevytáhla. Teď ale jen tiše propletla prsty s jejími a šla dál vedle ní. Mlčely. Držely se za ruce jako vždycky – a přesto mezi nimi zela propast, která se objevila náhle a bez varování.
Myšlenka předstírat nemoc se Nikole nezrodila z hrdinství. Byla to obrana. Nedokázala se dívat na to, jak mezi nimi klíčí něco tak křehkého a krásného. Ohřála teploměr o lampu a před odchodem si přivoněla k pepři, aby ji rozkašlal a rozkýchal. Maminka, vyčerpaná neustálou péčí o Michaelu, jen mávla rukou: „Tak si lehni, Niki.“ Otec jí rozcuchal vlasy a usmál se.
„Neumři nudou,“ zavolala Michaela ode dveří, už obutá. „Něco ti přinesu. Jestli si vzpomenu.“
Dveře zapadly. Nikola přešla k oknu a opřela čelo o chladné sklo. Za chvíli je spatřila vycházet z domu. Radim cosi vyprávěl a Michaela se smála tak, že zakláněla hlavu. Zavěsila se do něj přirozeně, jako by to bylo odjakživa samozřejmé. Ani jednou se neohlédli.
Tím začalo léto, které Nikola prožila sama.
Žárlivost ji spalovala jako horečka. V duchu si přehrávala jejich rozhovory, představovala si, kam chodí, jestli se jejich ruce náhodou dotkly. Prohlížela si jejich společné fotky ve stories a pak potají brečela do polštáře. Vztek přišel brzy poté – na Michaelu za její zaslepenost, na Radima, že si ani nevšiml, že někdo chybí. Proč se nezeptal? Proč nehledal ji? Nakonec zlost vyčpěla a zůstala jen tupá prázdnota.
„Mami, nemohla bych odjet na pár týdnů k babičce?“ zkusila to jednou.
„A kdo mi bude pomáhat s Michaelou?“ odpověděla unaveně. „Na konci prázdnin pojedeme všichni.“
Nikola měla chuť zmizet. Přestat existovat, aby nemusela sledovat sestřin rozjasněný obličej a ten nový, tajemný úsměv.
Jednoho večera si Michaela sedla na okraj její postele a bez okolků řekla: „Niki… já a Radim spolu chodíme.“
Znělo to skoro provokativně. Dívala se jí přímo do očí. Nikola musela vynaložit veškerou sílu, aby se jí nezlomil hlas. Vykouzlila úsměv – nejméně upřímný, jaký kdy měla.
„Vážně? To je skvělé. Přeju ti to.“
Michaela ji několik vteřin zkoumala, jako by hledala trhlinu. Pak se její tvář rozzářila vděčností. Objala ji a přitiskla se k ní.
„Ty jsi nejlepší sestra na světě. Jsem tak šťastná, ani nevíš jak!“
Nejlepší. Ano. Nejlepší opora, nejlepší ošetřovatelka, nejlepší tichá oběť. Teď navíc nejlepší důvěrnice její první lásky.
Zbytek prázdnin protekl mezi prsty. Michaela se snažila žít dvojnásob – ráno odcházela a vracela se až za tmy, někdy zadýchaná po záchvatu kašle, jindy se zářícíma očima. Vyprávěla přerývaně a nadšeně: jak jeli přes půl města pro podivnou příchuť zmrzliny, jak ji Radim učil házet kamínky po hladině, jak si se Sárou kopali s míčem. Nikola poslouchala, přikyvovala, kladla otázky a cítila, jak se v ní všechno mění v popel.
Jednou, když Michaela se smíchem líčila, jak Radim uklouzl do kaluže při honění psa, Nikola to nevydržela.
„Řeklas mu to?“ vyhrkla.
„Co?“ nechápala Michaela.
„O své nemoci.“
Smích okamžitě vyhasl. Michaela se opřela do židle a její výraz náhle zestárl.
„Řekla,“ odpověděla tiše. „Hned ten den, co jsme si… přiznali, že se máme rádi.“
„A co na to on?“ Nikola sotva polkla.
Michaela pokrčila rameny, až příliš lehkovážně. „Že na tom nezáleží. Prý má tetu s cukrovkou a taky si musí dávat pozor.“
Neviděl noční záchvaty. Nezažil matčin vyděšený pohled ani ticho plné strachu. Viděl jen zářivý okamžik.
„Je hodný,“ řekla Nikola, protože něco říct musela.
„Je úžasný,“ opravila ji Michaela zasněně. „Někdy si říkám, že je vlastně dobře, že to tak je. Když člověk ví, že času není nekonečně, všechno chutná silněji. Nestihne se to pokazit. Zůstane jen to krásné.“
Nikola v ní viděla víru – zoufalou a čistou. Dovolila jí vzít si nejen chlapce, ale i celé léto, její šestnáct let a první lásku. Protože jinak by Michaela nikdy nepoznala, jaké to je.
Jednou se Nikola zadívala do zrcadla. Zdravá pleť, jasné oči, rty bez nádechu modři. A poprvé zatoužila být slabší. Přála si, aby i v jejím hrudníku sídlil ten „vrabec“, jak kdysi říkaly Michaeliným záchvatům kašle. Aby někdo hleděl na ni a šeptal, že na tom nezáleží. Aby její láska byla výjimečná, osudová – ne tichá a zbytečná.
Vůni nemocnice znala nazpaměť. Tentokrát jí však připadala pronikavější než kdy dřív. Michaela skončila na jednotce intenzivní péče. Znovu. Dovnitř nikoho nepouštěli, přesto Nikola chodila s maminkou a trpělivě poslouchala vyhýbavé odpovědi lékaře. Potom bloumala sama kolem budovy a v koutku duše doufala, že narazí na Radima.
„Nikolo!“
Lekla se. Stál před ní Radim. Sám. Bez Sáry. V pomačkané mikině, s příliš dlouhou ofinou, která mu téměř zakrývala oči. Nevypadal zničeně – spíš rozzlobeně a ztraceně zároveň.