„Kde je Michaela?“ vyhrkl bez pozdravu. „Tři dny se mi neozvala. Telefon má vypnutý, na zvonek nikdo nereaguje. Co se děje?“
Nikola na něj hleděla a cítila, jak jí v krku tvrdne knedlík. Jak to říct? Kde začít, aby to nebolelo ještě víc?
„Je v nemocnici,“ dostala ze sebe po chvíli. „Nastaly komplikace.“
„Jaké komplikace? Kvůli astmatu?“
Zvedla k němu oči.
„Nemá astma, Radime. Má cystickou fibrózu. Je to vrozené onemocnění. Nedá se vyléčit.“
To slovo vyslovila tiše, ale dopadlo mezi ně jako těžký kámen. Nevyléčitelné. Viděla, jak mu nejdřív nedochází význam, jak se mu v obličeji střídá vzdor s nepochopením – a pak se v něm něco zlomí. Zlost vystřídal šok a ten vzápětí chladná hrůza.
„Cože? Vždyť… ona říkala, že má jen astma! Že stačí brát léky a bude to v pohodě! Nikdy neřekla…“
Ustoupil o krok dozadu a přejel si dlaněmi po tváři, jako by z ní chtěl setřít všechno, co právě slyšel.
„A ty?“ vybuchl. „Ty jsi mi to nemohla říct?“
„Chtěla jsem, aby byla šťastná!“ vykřikla Nikola.
Slzy se jí konečně rozlily po tvářích. Přerývaně mu vysvětlovala, že nemoc byla dlouho stabilizovaná, že lékaři mluvili o letech, možná o desítkách let. Všichni věřili, že Michaela bude žít normálně. Nikdo netušil, že přijde tak prudké zhoršení. Nikdo nečekal návrat nemoci v takové síle. A ona jen chtěla, aby si sestra aspoň jednou připadala obyčejně zamilovaná.
Radim ji poslouchal bez přerušení. A pak náhle vybuchl.
„A co já?“ křikl a v hlase mu zazněla syrová bolest. „Zajímalo někoho, co cítím já? Líbily jste se mi obě. Ty – klidná, laskavá, opravdová. A ona? Jako ohňostroj. Nespoutaná, krásná, trochu nebezpečná. A pak jsi najednou ‚onemocněla‘ ty. Zase jsi jí ustoupila! A já se na tebe zlobil, protože ses ani nepokusila bojovat. Prostě ses vzdala!“
Nikola stála bez hnutí. Jeho slova mířila přesně tam, kde to bolelo nejvíc – do místa, které si sama před sebou odmítala přiznat.
„A teď?“ pokračoval tišším, zlomeným hlasem. „Teď mám zjistit, že jsem se zamiloval do holky, která brzy umře? Já tohle nezvládnu. Slyšíš? Nezvládnu.“
Odmlčel se a odvrátil tvář. Ramena měl napjatá.
„Máma mi před rokem zemřela. Rakovina. Vím, jak to chodí. Čekárny, nemocniční chodby, plané naděje… a pak konec. Sotva jsem se z toho vyhrabal. A teď zase poslouchat, že je všechno pod kontrolou? Já už na to nemám sílu.“
Nic dalšího nepřidal. Otočil se a rychlým krokem odcházel pryč, aniž by se ohlédl. Jeho postava se brzy ztratila v šeru podvečera.
Nikola zůstala stát sama. Vítr jí zalézal pod kabát, ale chlad skoro nevnímala. V uších jí zněla jeho obvinění. Nevinil Michaelu, která mlčela o pravdě. Vinu přisoudil jí. V jeho očích nebyla obětí, ale spoluviníkem, který ho zatáhl do vztahu vystavěného na polopravdách.
Narovnala se a potlačila další pláč. Musela vydržet. Kvůli mámě. Kvůli tátovi. Kvůli Michaele. A taky kvůli tomu rozhodnutí, které kdysi udělala – že se vzdá vlastní lásky.
Po tom večeru Radim zmizel. Telefon nezvedal, ve škole se neukázal. Jako by se po něm slehla zem. Nikola pochopila, že utekl. Před nimi. Před strachem, který už jednou zažil.
A ten strach znovu nabýval tvaru nad nemocničním lůžkem.
Michaelu sice přeložili z jednotky intenzivní péče na běžné oddělení, ale nebylo to vítězství – jen krátká pauza mezi dvěma pády. Léky přestávaly účinkovat. Každý nádech zněl chraplavě, jako by jí vzduch drásal plíce. Hubla před očima, kůže jí téměř prosvítala. Připomínala drobného ptáka s příliš velkýma, vyhasínajícíma očima.
Horší než tělesné slábnutí bylo to, co se dělo uvnitř. Michaela přestala vzdorovat, přestala si stěžovat, dokonce i její výbuchy zmizely. Ležela otočená ke zdi a mlčky zírala do prázdna. Odmítala jídlo i rozhovory.
„Nechci,“ opakovala monotónně.
Nechci polévku.
Nechci televizi.
Nechci nic.
Jednoho dne si lékař zavolal rodiče na chodbu.
„Musíte se připravit,“ řekl klidně, ale bez naděje v hlase. „Může to být otázka dní. Týdne nanejvýš. Snažte se jí dopřát klid.“
Maminka se tiše sesunula do otcova náručí a bezhlesně plakala. Táta ji hladil po vlasech a hleděl někam nad její rameno, jako by tam hledal odpověď, která nepřicházela.
Nikola stála za dveřmi a v té otupělosti se jí najednou rozhořel vzdor. Takhle ne. Michaela nesmí odejít s prázdným pohledem a pocitem, že už na ničem nezáleží. Nesmí se od světa odvrátit v tichém zoufalství. Musí si znovu vybavit vítr ve vlasech, smích, chuť žít. Musí si vzpomenout na něj.
Nápad přišel náhle, bláznivý a zároveň jediný možný. Věděla, kde Radim bydlí. Adresu si pamatovala od toho dne na chatě. Rodičům nic neřekla. Jen utrousila, že se jde na chvíli projít.
V trolejbusu seděla se sevřenými pěstmi v kapsách. Srdce jí bušilo tak silně, až jí hučelo v uších. Mísil se v ní stud, strach i poslední zbytky naděje. Musí přijít. Prostě musí.
Zastavila se před jeho domem. Podzimní déšť se lil bez přestání a rozmazával svět do šedé clony. Lidé spěchali se sklopenými hlavami, schovaní pod deštníky. Nikola během několika minut promokla až na kůži, ale zimu nevnímala.
Vyťukala číslo jeho bytu.
„Radime,“ zachraptěla do mikrofonu.
„Odejdi.“
Jeho hlas byl prázdný, bezbarvý. Mluvila k zavřeným dveřím, voda jí stékala z vlasů po tváři a mísila se se slzami.
„Michaele je zle. Opravdu zle. Doktoři říkají, že… že je to konec. Kdybys přišel…“
„A co mám asi dělat?“ přerušil ji chladně. „Zázrak? Vyléčit ji?“
„Ona…“