Veronika Tesařová právě kojila malou Beátu Janečekovou, když se bez jediného zaklepání prudce rozletěly dveře.
Do pokoje vstoupil Kamil Kučera – jako obvykle bez varování, bez špetky ohledu. Instinktivně si přitáhla plenku výš, aby si zakryla hruď, jenže on už stál uprostřed místnosti a rozhlížel se kolem sebe, jako by mu to tam patřilo.
„Ale prosím tě, co vyšiluješ? Vždyť jsem rodina,“ mávl rukou. „Veroniko, proč se tak stydíš? Ber mě skoro jako tátu.“
Tátu… V hlavě jí vytanula vzpomínka na vlastního otce, který i když byla malá, vždycky nejdřív zaklepal a čekal na vyzvání. Tenhle muž naproti tomu vpadal dovnitř, kdykoli se mu zachtělo.
„Pane Kučero, právě kojím,“ řekla tiše.
„Tak koj dál. Myslíš, že jsem nic podobného v životě neviděl?“
Bezostyšně se usadil do křesla naproti ní. Veronika se otočila ke zdi. Napětí jí stáhlo tělo tak silně, až se mléko přestalo spouštět a Beáta se rozplakala.
„Jsi hrozně nervózní,“ utrousil podrážděně. „Dítě to z tebe cítí!“
Pak práskl dveřmi a zmizel.
Večer se Pavel Vaněk vrátil z dalšího pracovního pohovoru. Ramena svěšená, pohled unavený. Od úrazu páteře v továrně jako by se v něm něco zlomilo – nejen fyzicky, ale i uvnitř.
„Tak co?“ zeptala se, i když odpověď četla z jeho výrazu.
„Nevzali mě. Řekli, že s takovými zády na stavbě nemám co dělat.“
„A nějaká kancelářská práce?“
„Chtějí praxi.“
V kuchyni seděl Kamil Kučera, pomalu upíjel čaj a poslouchal.
„Zase nic? No jo, Pavle, živitel z tebe nebude. V tvém věku jsem už vedl partu lidí!“
Pavel beze slova prošel kolem. Cuknutí ve tváři prozrazovalo, jak se drží, aby nevybuchl.
„Tati, prosím, stačí,“ ozvala se Veronika.
„Co stačí? Říkám jen pravdu! Žijete tu na můj účet a ještě se tváříte uraženě!“
Na jeho účet… Vařila, prala, vstávala k malé každou noc. Přesto to nazýval „žít na jeho krku“.
V noci Beáta plakala. Veronika ji nosila po chodbě a tišila. Dveře ložnice Kamila Kučery se otevřely.
„Zase řve! Neměla bys s ní zajít k doktorovi?“
„Je to v pořádku, rostou jí zoubky.“
„Pavlovi rostly bez takového divadla!“
Neodpověděla. Nemělo to cenu.
Ráno po sprše si v ložnici oblékala čisté prádlo, když se dveře znovu pootevřely.
„Veroniko, kde mám ponožky?“
Trhla sebou a pevněji si přitiskla ručník k tělu.
„V komodě, nahoře.“
„Nic tam není!“
Kamil Kučera vstoupil dovnitř úplně a Veronika zůstala stát přitisknutá ke skříni, s bušícím srdcem a pocitem, že její soukromí se právě znovu rozpadlo.