Kamil Kučera se pohodlně opřel a mávl rukou. „Pavlovi jsem kdysi vyprávěl o válce. Ať ví i malá, odkud pochází.“
„Je na to ještě malá,“ namítla Veronika Tesařová pevně.
„Ale prosím tě! O rodině musí něco vědět.“
„Ne takovým způsobem. A ne před dítětem.“
Bez dalšího slova vzala Beátu Janečekovou do náruče, oblékla jí kabátek a vyšla s ní do chladného podvečera. Studený vzduch ji bodl do tváří, ale potřebovala se nadechnout. Telefon jí zavibroval v kapse.
„Kde jste?“ ozval se Pavel Vaněk.
„Venku. Šly jsme se projít.“
„Táta říká, že jsi zase vybuchla.“
„Nevybuchla jsem. Znovu překročil hranici.“
Druhý den ráno zavolala své mamince. Hlas se jí lehce třásl. „Mami, mohly bychom k tobě na pár dní přijet?“
„Samozřejmě. Přijeďte hned.“
Začala balit nejnutnější věci. Pavel ji mlčky sledoval.
„Pojedeš s námi,“ řekla rozhodně.
„Zítra mám další pohovor.“
„Kolikátý už? Dvacátý druhý?“
Sklopil oči. „Snažím se.“
„Já vím. Ale dokud budeme tady, tvůj otec tě bude dál srážet. Pojeď.“
Když své rozhodnutí oznámili, Kamil Kučera vybuchl. „Kam si myslíte, že jdete?“
„K mamince. Jen na pár dní,“ odpověděla klidně.
„A kdo se o mě postará?“
„Jídlo je v lednici. Ohřejete si ho.“
„Já? Vařit? To je ženská práce!“
„Zvládnete to.“
„Pavle, proč mlčíš? Necháš ji takhle vyvádět?“
Pavel se narovnal. „Tati, potřebujeme pauzu. Od tebe.“
„Cože?!“
„Už máme dost neustálých výčitek a ponižování.“
„Já vás ponižuju? Vždyť vás tu nechávám bydlet!“
„Ten byt je i můj. Polovina patřila mámě a podle závěti připadla mně.“
Veronika ztuhla – tohle dosud nevěděla.
„Ty hadí mládě!“ sykl starý muž.
Pavel však už zvedl tašky a odešli.
U Veroničiny maminky zavládl klid. Poprvé po dlouhé době se cítila v bezpečí. Všechno jí vypověděla – neohlášené vpády do pokoje, dvojsmyslné poznámky, neustálé shazování. Pavel si mezitím hrál s Beátou a smál se, jako by z něj spadl balvan.
Večer zazvonil telefon.
„Vraťte se. Jsem tu sám!“ zněl podrážděný hlas.
„Přijedeme za tři dny,“ odpověděl Pavel.
„Okamžitě!“
„Ne.“
Sluchátko na druhé straně prásklo.
Následující den se Pavel vrátil z pohovoru rozzářený. „Vzali mě! Manažer logistiky!“
Veronika ho objala. Narovnal záda, v očích měl jiskru. „Stačily tři dny bez něj… a zase se cítím jako člověk.“
Po třech dnech se vrátili domů. Kamil Kučera je přivítal mlčením.
„Nádobí je špinavé. Umyjte ho,“ poručil.
„Umyju,“ přikývl Pavel. „Ale nejdřív si nastavíme pravidla. Zaprvé – do pokoje se bude vždycky klepat. Zadruhé – žádné poznámky o vzhledu Veroniky.“