…zůstala stát bezmocně přitisknutá ke skříni, s bušícím srdcem a pocitem, že její soukromí se právě znovu rozpadlo.
Stála tam jen v osušce.
„Mohl byste jít ven? Nejsem oblečená,“ vyhrkla rozechvěle.
„Ale prosím tě,“ mávl rukou Kamil Kučera. „V porodnici jsem tě viděl víc než dost.“
A nelhal. Tehdy vtrhl na pokoj hned po porodu, ještě když ji lékaři vyšetřovali.
„Opravdu běžte,“ zopakovala pevněji.
„Nejdřív mi podej ty ponožky.“
Rychle na sebe hodila župan, otevřela zásuvku, vytáhla hledaný pár a podala mu ho. Odešel s pobaveným uchechtnutím, jako by vyhrál drobnou bitvu.
Pavel Vaněk si všiml jejích zarudlých očí.
„Zase táta?“ zeptal se tiše.
„Pavle, já to nezvládám. Chodí sem, i když se převlékám.“
„Promluvím s ním.“
„To už jsi říkal.“
U snídaně to přesto zkusil. „Tati, Veronika Tesařová by byla ráda, kdybys klepal.“
„To je můj byt! Když se mi zachce, vejdu kam chci. Jestli vám to vadí, můžete si najít vlastní střechu nad hlavou!“
„Ale tati…“
„Žádné ale! Ubytuju vás, živím vás, a ještě si budete stěžovat?“
Živím… pomyslela si hořce Veronika. Většinu nákupů platila ze svého.
K obědu dorazila Pavlova sestra Monika Čermáková s manželem. Veronika pocítila aspoň malou úlevu — změna společnosti jí přišla vhod.
U stolu se Kamil Kučera okamžitě pustil do historek. „Pamatujete, jak jsem Moniku ubránil před bandou výtržníků? Sedm chlapů proti mně a já je všechny poslal k zemi!“
Monika si s mužem vyměnila pohled. Všichni věděli, že šlo o jednoho opilého souseda.
„Ano, tati, byl jsi hrdina,“ pronesla bez nadšení.
„No vidíš! A tihle tady si neváží, že jim dávám střechu nad hlavou!“
„Tati, nech toho,“ zamračila se.
„Co bych měl nechávat? Ve vlastním domě si budu mluvit, jak uznám za vhodné!“
Po odchodu hostů Veronika umývala nádobí. Najednou ucítila, že za ní někdo stojí.
„Mám hezkou snachu,“ ozval se za jejími zády.
Ztuhla. „Děkuju.“
„Pavel si tě neumí vážit. Změkl.“
Jeho ruka jí dopadla na rameno. Okamžitě ucukla. „Musím za Beátou Janečekovou.“
„Ta spí. Posaď se na chvíli. Jsi mladá, pohledná… možná by sis zasloužila lepšího chlapa.“
Otočila se prudce. „Co si to dovolujete?“
„Ale no tak, dělám si legraci!“
Vyletěla z kuchyně. Pavel ležel na posteli.
„Slyšel jsi to?“ vydechla.
„Slyšel.“
„A co s tím uděláš?“
„Až si najdu práci, odstěhujeme se. Vydrž ještě.“
„Jak dlouho?“
„Nevím.“
Sedla si vedle něj. Úraz ho připravil o místo v továrně a s ním i o zbytek sebevědomí.
Večer uspala Beátu. Četla jí pohádku, když se dveře znovu otevřely.
„To jí vyprávíš příběh?“ zeptal se Kamil Kučera a posadil se na kraj postele.
„Ano,“ odpověděla chladně.
„Já jsem Pavlovi kdysi vyprávěl o válce.“