— Míro, Miroslave, ty neslyšíš, nebo co?
Miroslav Čermák sebou trhl a odtrhl pohled od lesa na obzoru, kde zapadající slunce barvilo špičky borovic do zlatava. Rychle se sehnul a začal sbírat studené brambory rozsypané po hlíně, které Alena Mlynářová obratně vyrývala z vlhké země.
— Co je s tebou? Zase ses někam zatoulal myšlenkami? Nebo už nemůžeš? — její hlas zněl hluboce a měkce, jako když se rozezní violoncello.
— Ne, ne… to nic, Aleno… já jen… — zarazil se uprostřed věty. To, co v sobě dusil už několik týdnů, mu uvízlo v krku jako kost. Slova se vznášela v chladnoucím podvečeru spolu s vůní tlejícího listí a kouře z dálky. Toužil jí všechno vyložit. Přiznat, že cit, který pokládal za vděčnost a náklonnost, přerostl v něco docela jiného. A že se cítí jako zbabělec.
Zbabělec… zbabělec… bušilo mu ve spáncích v rytmu srdce. Přesto se nedokázal pohnout. Nešlo ani tak o strach z Alenina hněvu — ačkoli když se rozčílila, připomínala bouři nad poli. Byla silná, statná, s širokými rameny, jako dávná bohyně úrody. Nejvíc se ale bál jejích očí. Těch velkých, modrých, až dětsky důvěřivých očí, v nichž by pravdou navždy zhasl světlo.
Nenáviděl na sobě tu ochromující němotu, to přešlapování na místě. Jenže jí tolik dlužil.
— Aleno Mlynářová, já musím běžet na zkoušku sboru… — vydechl nakonec, když se zvedl z kolen a oprášil si kalhoty.
— No podívejme, už je půl páté? — vytrhla další trs brambor a shodila hlízy do vědra. — Utíkej, slavíčku. Košili jsem ti vyžehlila, tu sváteční s nabíraným límcem. A do batohu jsem přidala vlněné ponožky, večery už bývají studené.
— A co tady? Nechám tě na to samotnou? Kašlu na zkoušku, zůstanu.
— Nezbláznil ses? — opřela si ruce o boky, ale v jejím postoji nebyla hrozba, spíš starostlivost. — Takový hlas se nerodí každý den. To je dar shůry. Neopovažuj se ho zahrabat do hlíny. Mazej.
A zpíval skutečně výjimečně. Když vstoupil na pódium místního kulturního domu, působil nenápadně — drobný, trochu shrbený, ve slavnostní košili mu ruce překážely. Jenže jakmile otevřel ústa, všechno se změnilo. Z hlediště se vytratilo šustění i šeptání. Jeho hlas byl čistý, silný a naplněný teskností, která se dotýkala nejhlubších míst v lidském nitru. Ženy v prvních řadách si utíraly oči do kapesníků a zapomínaly na svět kolem. Zmizel Míra, kterému kdysi říkali Vrabčák, a před publikem stál Miroslav Čermák, zpěvák, jenž dokázal pojmenovat to, co jiní jen tiše nosí v sobě.
Právě tím hlasem si před šesti lety získal Alenu.
Alena byla výrazná už na první pohled. V obci jí neřekli jinak než Alena Velká — nejen kvůli její postavě, ale i pro šíři srdce. Pracovala jako dojička na družstevní farmě a s kravami to uměla tak něžně a jistě, že dávaly víc mléka než kde jinde v kraji. Bydlela na kraji vesnice v pevné staré chalupě spolu se svou babičkou Jaroslavou Marekovou, která pamatovala snad ještě císaře pána.
Když ji Miroslav poprvé přivedl k rodičům, doma vypukl smích.
— Míro, ty troubo, koho jsi to přivedl? — kuckal se smíchem jeho otec Svatopluk Doležal, věčně nasáklý alkoholem, s načervenalým nosem a kalnýma očima. Připomínal karikaturu z humoristického časopisu. — Vždyť tě spolkne jak nic!
— To má pravdu, synku, — přidala se Iveta Váleková, drobná, hbitá žena, která si také ráda přihnula, i když nebyla zlá. — Copak se k tobě hodí taková hromotlucká? Vždyť jsi samá kost a kůže. Lidi se vám budou smát.
Miroslav jen zatnul pěsti v kapsách a mlčel. Posměch ho provázel už od kolébky a naučil se ho snášet bez odpovědi.