Posměšky do něj narážely jako kroupy do střechy, ale po chvíli po nich nezůstala ani stopa. Naučil se je nechat sklouznout. A pak se objevila Alena Mlynářová – první člověk, který se mu nesmál. Nikdy.
Jednala s ním s takovou opatrností, jako by držela v rukou křehký porcelán. Když mluvil o románech, které si nosil ze zaprášených polic místní knihovny, poslouchala bez jediného uchechtnutí. Brala jeho myšlenky vážně, přikyvovala, doptávala se. A občas ho tiše poprosila, aby jí zazpíval.
Jednoho teplého červnového podvečera seděli na lavičce před jejím domem. Vzduch voněl posekanou trávou a kdesi v dálce štěkal pes. Miroslav v sobě náhle našel odvahu, o níž do té doby neměl tušení. Naklonil se k ní a lehce ji políbil na tvář – neohrabaně, téměř dětsky, jako kotě, které teprve hledá misku s mlékem. Pak znovu. A ještě jednou. Alena zčervenala až ke kořínkům vlasů, odstrčila ho a zahrozila mu prstem zdrsnělým od práce na poli. Ať se prý neblázní.
Tak nějak začal jejich zvláštní vztah. Trval dlouhé roky, až do slavnostního koncertu k výročí sedmého listopadu.
Toho večera zpíval Miroslav, jako by mu hlas seslalo samo nebe. Alena seděla ve třetí řadě; díky své postavě byla nepřehlédnutelná. Netleskala jen rukama – zářila celá. Když někdo zakašlal nebo si dovolil šeptat, otočila se po něm tak přísně, že provinilec okamžitě ztichl a stáhl hlavu mezi ramena.
Po vystoupení následovala oslava v kulturním domě. Kolegové ho přemluvili, aby si připil „na úspěch“. Do sklenice mu nalili téměř půlku portského. Miroslav, který si od dětství sliboval, že nikdy nepůjde ve stopách svých rodičů, tentokrát polevil. Alkohol mu stoupl do hlavy během pár minut. Objímal kdekoho, snažil se všechny líbat, a nakonec se sesunul do kouta, kde se rozplakal. Někdo ze sboru utrousil s pohrdáním, že je celý po otci a že ho čeká stejný konec.
Alena, když zjistila, že zmizel, vyrazila ho hledat. Objevila ho za budovou, jak leží ve sněhové závěji, rozcuchaný a uplakaný, cosi nesrozumitelně mumlá. Pohrozila, že jestli se ještě někdo odváží ho urazit, rozmetá celý kulturák na třísky. Pak si ho přehodila přes rameno a donesla přes půl vesnice domů. Jaroslava Mareková se jen pokřižovala a ustlala mu v přední světnici.
A od té chvíle už Miroslav nikam jinam neodešel.
Alena ho postavila na nohy – nejen že ho zbavila kocoviny, ale i studu, který ho spaloval víc než alkohol. Vzala jeho budoucnost pevně do svých rukou. Přihlásila ho do města na dálkové studium kulturně-osvětové školy. Sama mezitím zvládala hospodářství, dům i péči o Jaroslavu. Miroslav školu dokončil a nakonec získal místo uměleckého vedoucího právě v tom domě kultury, kde kdysi zpíval jako nesmělý kluk.
Alena chodila na každou zkoušku. Zpočátku den co den, později už jen na generálky. A nakonec přestala docela. „Teď už jsi hvězda,“ řekla mu jednou klidně. „A já mám svou práci.“
Co mezi nimi vlastně bylo, to nikdo přesně nevěděl. Vesnické drbny měly spoustu teorií, ale ti dva si své soukromí střežili.
Alena byla o dobrých deset let starší, postavou několikanásobně mohutnější než on, a někteří zlí jazykové o ní tvrdili, že není příliš bystrá. Lidé rádi rozdávají nálepky – svět je pak pro ně přehlednější.
Žili tiše. Jaroslava Mareková odešla na věčnost. Miroslavovi rodiče ji následovali, unavení životem, který sami prohýřili. Miroslav oslavil pětatřicáté narozeniny a jejich domácnost fungovala dál. On měl svůj pokoj přeplněný knihami a notovými zápisy, Alena svůj prostorný s obrázky svatých a starými fotografiemi. O chod statku se dělili, výplatu jí pravidelně odevzdával a ona rozhodovala, kam která koruna půjde. Lidé se o nich bavili snad tři roky, pak je to omrzelo – bez hádek a skandálů nebylo o čem mluvit.
A tak by jejich poklidný život plynul dál, hladký jako hladina rybníka za bezvětří.
Jenže přišlo něco, co by Miroslava samotného nikdy nenapadlo.
Nejen Alenu dokázal jeho hlas okouzlit.
Do vesnice nastoupila nová knihovnice, Eliška Matoušeková, která nahradila starou Renatu Modrýovou odcházející do penze. Byla drobná, světlovlasá, jemná jako mladá břízka, která se dere na světlo po dlouhé zimě. Mluvila tiše, jejím hlasem zněl stříbrný tón zvonku, a z šedých očí jí vyzařovala čistota otevřeného nebe.
Na Miroslava se dívala s obdivem, který nedokázala skrýt. Chodila si půjčovat knihy, ale víc než po titulech sahala pohledem po něm. Když na literárních večerech předčítal verše Vladimíra Koláře, seděla v první řadě a slzy jí volně stékaly po tvářích.
A pak se stalo to, co přichází nepozorovaně – zrodila se mezi nimi láska, prudká a omamná, tak silná, že se jim z ní točila hlava.