Vyznali si své city v zářijovém parku, když se nad nimi snášelo šustění suchého listí. Miroslav jí tehdy předčítal Kolářovo „Psaní ženě“ a hlas se mu místy třásl dojetím. Eliška mu do toho tiše odpověděla, že na něj čekala snad celý život. A v té chvíli mu došlo, že to, o čem dosud jen četl v románech, se mu skutečně přihodilo – prudká, spalující láska, která člověka promění.
Všechno by bylo téměř dokonalé, kdyby nad nimi nevisela jediná tíživá otázka: jak to říct Aleně? Jak překročit šest let její péče, vlídnosti a oddanosti? Jak nezradit někoho, kdo mu pomohl postavit se zpátky na nohy?
Eliška, upřímná a přímočará, navrhovala odjet bez vysvětlování, zmizet tiše a začít jinde. Miroslav to ale odmítal. Sám sobě slíbil, že dnes, po skončení práce na poli, všechno vyjasní. Jenže když přišla chvíle, opět nenašel odvahu.
Na jejich domluvené místo, ke staré vodárně za vsí, doběhl udýchaný. Eliška tam stála zachumlaná do vlněného šátku a po tvářích jí stékaly slzy, které si ani neutírala.
„Neřekl jsi jí to, že?“ oslovila ho tiše, přestože odpověď znala.
Jen zavrtěl hlavou. Připadal si ubohý, menší než stín pod nohama.
„Co s námi bude, Míro?“ zašeptala a hlas se jí zlomil.
„Nevím,“ vydechl bezradně. „Opravdu nevím.“
Objali se a stáli tak dlouho, dokud se den nezlomil v noc. Nad nimi se rozsvítily první hvězdy, chladné a vzdálené, jako by k nim nepatřily.
A tehdy zpoza houští vystoupila Alena Mlynářová.
Zastavila se pár kroků od nich, ruce sepjaté na prsou. Neházela po nich výčitky, nekřičela. V jejím pohledu však ležela tak hluboká bolest, že Miroslava zamrazilo až v kostech. Nebyl to hněv, co z ní vyzařovalo, ale tichý, bezedný smutek.
Chvíli tam stála, pak se beze slova otočila a pomalu odcházela přes sešlou trávu.
„Někdo jí to musel říct,“ zamumlal Miroslav. Místo strachu v něm však začalo klíčit odhodlání. „Ať je to jak chce, už dost. Postavím se tomu.“
„Mám strach,“ chytila ho Eliška za rukáv. „Co když si ublíží? Nebo nám?“
„Neboj se. Běž domů, zamkni se a nikomu neotvírej. Já to vyřeším.“ V jeho hlase zazněla pevnost, jakou u sebe dosud nepoznal. Otočil se a rázně vykročil k Alenině stavení.
Alena seděla u velkého kuchyňského stolu přikrytého květovanou plastovou podložkou. Ruce měla položené před sebou, nezvykle nečinné. Když Miroslav vstoupil, nezvedla hlas ani se nerozplakala. Jen se na něj podívala – a ten pohled byl tíživější než jakákoli slova.
„Aleno…“ začal nejistě.
„Neoslovuj mě tak,“ přerušila ho klidně. „Sedni si.“
Poslechl jako provinilý žák a usedl naproti ní.
„Mluv. A žádné lži. To bych neunesla.“
A tak mluvil. O tom, jak Elišku poznal, jak se do ní zamiloval poprvé v životě tak silně, že mu to bralo dech. Přiznal i vlastní zápas se svědomím, vděčnost k Aleně i stud, že jí nedokázal říct pravdu hned. Slova z něj padala překotně, chvíli šeptal, chvíli se mu hlas lámal.
Alena ho vyslechla bez přerušení. Jen prsty, položené na stole, se jí občas nepatrně zachvěly.
„Odpusť mi,“ zakončil tiše a sklopil zrak. „Nevážím si toho, co jsi pro mě udělala. Nemám právo tě prosit o pochopení.“
Dlouze si povzdechla. „Myslíš, že jsem slepá? Nebo hloupá? Copak jsem si nevšimla, jak se na ni poslední týdny díváš? Srdce mi to říkalo dávno. Jen jsem doufala, že se mýlí.“
Přejela dlaní po drsném ubrusu.
„Pamatuješ si, co jsem ti řekla, když jsi ke mně před šesti lety přišel zlomený? Řekla jsem ti: zůstaň, dokud budeš chtít. A jestli jednou poznáš opravdovou lásku, odejdi rovnou a bez přetvářky. Nechci, aby ses cítil spoutaný. Nikdy jsem tě nedržela násilím. Chtěla jsem z tebe mít muže, ne vězně.“
Zvedla k němu oči. „Ublížilo mi ne to, že miluješ jinou. Ale to, že ses bál mi to říct. Že ses schovával.“
Miroslav k ní vzhlédl s očima plnými slz. „Nebál jsem se o sebe. Bál jsem se o tebe. Myslel jsem, že tě ta pravda zlomí.“
Na rtech se jí objevil trpký úsměv. „Ty pošetilče. Pravda mě nezabije. Já pocházím z rodu Jaroslavy Marekové, z žen, které přežily válku i hlad. Nějaká upřímnost mě opravdu nesrazí.“