„Tohle jíst nebudu,“ odstrčila Nela Marešová talíř s bramborovou kaší přelitou hustou masovou omáčkou. „Radime, přece jsme se domluvili.“
„Držím přísný režim. Potřebuji si vyčistit chuťové buňky.“
Můj syn se na okamžik provinile podíval na mě a vzápětí na svou ženu. Připomínal opotřebované lano, za které někdo tahá z obou stran – vlákna se napínala a každým dnem hrozila prasknutím.
„Nelo, máma si s tím dala práci… Je to jen obyčejná večeře.“
„‚Jen večeře‘ je pro tělo energie, ne odpad,“ odsekla. „Zítra mě čeká klíčové kolo castingu, jestli sis nevšiml. Musím být ve špičkové formě.“
Beze slova jsem talíř vzala a odnesla zpět do kuchyně. Vůně másla, česneku a pomalu dušeného masa, která pro mě vždy znamenala domov, se v jejích očích změnila v pach něčeho zastaralého, téměř směšného. Za ty měsíce společného bydlení jsem si na podobné poznámky skoro zvykla.
„Přihlásila jsem se do soutěže Kulinární Olymp,“ oznámila, sotva jsem se vrátila, tónem, jako by jí právě přišlo potvrzení o přijetí do kosmického programu. „Můj projekt – foie gras s omáčkou z lesních morušek – prošel prvním výběrem.“
Upřeně mě sledovala. Čekala nadšení, obdiv, možná špetku závisti. Stačilo by jakékoli silnější gesto.
Jen jsem přikývla. Co jsem měla říct? Že foie gras je klasika, kterou zvládnou studenti prvního ročníku gastronomické školy?
„Vám, Stanislavo Marešová, se to těžko vysvětluje,“ pousmála se chladně. „Tohle je vysoké umění. Téměř alchymie. Rozhoduje každý detail, každá doznívající chuť. Není to jako uvařit brambory ve slupce.“
Radim zrudl až ke kořínkům vlasů. „Nelo, nech toho!“
„A co je špatného na tom, že říkám věci na rovinu? Jak může někdo, kdo celý život vaří to samé, rozumět haute cuisine?“
Netušila. Neměla ani ponětí, že posledních deset let jsem právě já – Stanislava Marešová – nejpřísnější a zároveň anonymní porotkyní té soutěže, do níž se tak sebevědomě hlásí. Hlasem zatemněné lóže, který dokázal během pár minut zlomit kariéru i těm nejuznávanějším šéfkuchařům v zemi.
Tajila jsem to jako druhý život. Úkryt.
Můj zesnulý muž, Bohumil Kratochvíl, byl skutečný génius. Jeho restaurace byly vyhlášené po celé republice a jeho jméno se stalo synonymem dokonalé chuti. Já stála vždy vedle něj – schopná, ale skrytá ve stínu. Po jeho smrti jsem se vzdala dědictví, médií i veřejné pozornosti. Potřebovala jsem si dokázat, že můj cit pro chuť je skutečně můj, ne jen odraz jeho slávy.
Tak vznikla „Stanislava“ – porotkyně bez tváře, přísná a neúprosná.
A teď se svět mé odvážné snachy nebezpečně přibližoval tomu mému.
Téhož večera mi zavolal dlouholetý producent pořadu, Ctibor Jelínek. „Stanislavo, máme objev! Drzá, krásná, sebejistá až na půdu, ale technicky brilantní. Diváci takové milují.“
Stála jsem u okna a pozorovala světla nočního města. „Příjmení?“ zeptala jsem se, přestože jsem odpověď tušila.
„Bělská. Nela Bělská. Představ si tu náhodu – jmenovkyně tvé rodiny. Dělá nějaké šílenosti s molekulární pěnou. Osud, co?“
Křivě jsem se usmála. Molekulární pěna. Jak předvídatelné.
„Ano, Ctibore,“ odpověděla jsem klidně, zatímco se ve mně místo podráždění probouzel chladný, analytický zájem. „Zdá se, že nás čeká mimořádně zajímavá sezóna.“
Během následujících dvou týdnů se má kuchyně, která pamatovala poctivé litinové hrnce i francouzské měděné pánve, proměnila v laboratoř. Vůni vanilky, skořice a pečených jablek vystřídal ostrý pach esencí, xanthanové gumy a různých stabilizátorů.
Nela si prostor podmanila úplně. Přinesla sifony, vakuovačku, odstředivku i sušičku na potraviny. Moje staré pánve, které držela už moje matka, odsunula s neskrývaným despektem do kouta. Místo nich rozložila silikonové formy a teflonové podložky.
„Radime, dej pryč maminčinu muškátovou pelargonii z parapetu. Potřebuji dokonalé denní světlo pro sferifikaci,“ poroučela.
Syn se smutným povzdechem odnesl mou oblíbenou květinu.
A já jen stála opodál a tiše sledovala, jak se můj domov mění v jeviště jejího velkolepého experimentu, který měl brzy dostat své první skutečné publikum.