Rozhodla se přesvědčit všechny – a především mě a tajemnou Stanislavu Marešovou – že její talent je nezpochybnitelný.
V domě se mezitím usadil chlad, který se nedal přetopit žádným radiátorem. Přestala s námi mluvit, pohybovala se chodbami téměř neslyšně a každý krok na parketách zněl jako výčitka. Mlčení bylo husté a nepříjemné.
Tvůrci pořadu vycítili napětí a přilili olej do ohně. Další kolo nastavili tak, aby bolelo. Téma neslo název „Chuť vzpomínek“. Zadání, které jsem sama navrhla, bylo prosté a přitom kruté: připravit pokrm, jenž soutěžící vrátí do nejšťastnějšího dne jejich dětství.
Když to Nela Marešová uslyšela, rozesmála se pohrdavě.
„To snad ne. Chtějí dojemné historky a slzy do kamery. Na to jim neskočím. Ukážu jim, co je skutečné umění.“
Rozhodla se „rozložit“ chuť cukrové vaty. Plánovala vytvořit nadýchaný oblak z izomaltu s jahodovou vůní a do středu ukrýt tekuté citronové jádro. „Bude to exploze,“ prohlašovala sebejistě.
Naslouchala jsem jí a bylo mi jasné, že opět míří vedle. Nehledala pocit, ale vzorec. Snažila se napodobit složení, nikoli vzpomínku. Emoci nahrazovala chemií.
V den natáčení jsem byla klidná jako nikdy. Její průsvitné „mračno“ vypadalo dokonale – technicky bezchybné, efektní. Před porotu předstoupila s výrazem jistého vítěze. Matěj Havelka i Sabina Tichá nadšeně přikyvovali.
Pak talíř přistál přede mnou.
Ani jsem se ho nedotkla. „Odneste to,“ řekla jsem tiše.
Nele zbělaly rty.
„Zadání znělo jasně – chuť, která vás vrátí. Tohle nikam nevede. Je to pouťová atrakce. Znovu jste předvedla nádherný obal bez obsahu. Jako byste žádné skutečné vzpomínky neměla. A pokud ano, stydíte se za ně. Schováváte se za techniky jako za štít. Bojíte se, že bez triků vás nikdo neuvidí.“
Zůstala stát nehybně, jako by ji zasáhl blesk. Sebejistota, kterou si tak pečlivě budovala, se roztříštila.
„Nemáte právo…,“ vydechla.
„Mám právo hodnotit to, co jste předložila,“ odpověděla jsem pevně. „A vy jste nepřinesla nic než sladký vzduch. Nula bodů.“
Byl to ortel.
Radim Mareš, čekající v zákulisí, k ní okamžitě přiběhl. Schoulila se mu do náruče a rozplakala se.
Téhož večera doma vypukla bouře.
„Ona mě ničí!“ křičela. „Ta čarodějnice z balkonu! Jde po mně a přesně ví, kam udeřit!“ Náhle se zarazila a zadívala se na mě. V očích jí probleskla nejistota. „Vy jste ale vždycky tak klidná, Stanislavo Marešová. Těší vás, když mě ponižují?“
Podívala jsem se jí zpříma do tváře. „Netěší mě, když si někdo lže do kapsy,“ řekla jsem vyrovnaně. „A už vůbec ne, když pak klame ostatní.“
Mlčela a několik nekonečných vteřin mě sledovala. V tu chvíli jsem věděla, že se jí v hlavě spojily dvě linie – má slova a výroky porotkyně Stanislavy.
Od toho dne jako by ztratila barvu. Začala pátrat. V pracovně jsem nacházela posunuté knihy, v počítači otevřené stránky s informacemi o mně. Hledala souvislosti. Jenže moje anonymita byla kryta pevnou smlouvou a žádná stopa nevedla dál.
Krátce před finále jsem byla svědkem drobnosti, která mi vše objasnila. Radim přinesl domů čerstvý žitný chléb. Jakmile ho Nela spatřila, zbledla.
„Dej to pryč!“ vyhrkla téměř hystericky. „Říkala jsem, že tu věc nechci doma!“
Popadla bochník a s odporem jej hodila do koše, jako by se štítila dotknout.
Ještě ten večer jsem zaslechla její tlumený hovor. „Mami, prosila jsem tě, abys mi to nepřipomínala. Nikdy! Černý chleba už nejím. A ty taky ne. Můžeme si dovolit normální jídlo.“
V tu chvíli do sebe všechno zapadlo.
Několik dní před finále jsem si pozvala Ctibora Jelínka na schůzku. „Mám návrh na závěrečný večer,“ řekla jsem mu. „Něco, co vystřelí sledovanost do nebe.“
Naklonil se ke mně se zájmem. „Poslouchám, má záhadná dámo.“
„Téma ponese název ‚Nahá pravda‘. Tři obyčejné suroviny. Žádné efekty, žádná kouzla. A na závěr… vystoupím z anonymity.“
Zakuckal se kávou. „To myslíš vážně? Deset let jsi byla skrytá.“
„Deset let stačí k uzavření kruhu,“ odpověděla jsem klidně. „Ty dostaneš show, o které se bude mluvit. A já konečně získám to, pro co jsem do toho všeho šla.“