Stála jsem stranou a sledovala ten obřad s odstupem.
V jejím počínání jsem však neviděla inspiraci ani skutečné nadšení, jen zběsilý shon. Nepřipravovala jídlo z citu a zkušenosti, spíš jako by podle návodu sestavovala model z internetu. Každý krok měla předem naplánovaný, každé gesto naučené. Výsledky připomínaly architektonické makety – dokonale symetrické, technicky bezchybné, vizuálně podmanivé. Jenže bez duše. Bez života. A především bez chuti.
Nastal den natáčení prvního kola.
Do studia jsem dorazila s velkým předstihem. V zákulisí mě čekala proměna. Můj pohodlný domácí svetr zmizel a nahradil jej přísný kalhotový kostým od renomovaného návrháře. Vlasy mi upravili do hladkého účesu, líčení bylo výrazné, nekompromisní. I hlas jsem musela přizpůsobit – z měkkého tónu tchyně se stal chladný, přesný hlas porotkyně, který zvukařům naháněl respekt.
Mé místo bylo vysoko nad sálem, na odděleném balkoně skrytém za tmavým sklem. Soutěžící ani publikum mě neviděli, jen neurčitý obrys postavy. Slyšeli pouze můj hlas linoucí se z reproduktorů – strohý, věcný, konečný jako úder soudcovského kladívka.
Po mé pravici seděl Matěj Havelka, bodrý restauratér se smyslem pro humor, po levici Sabina Tichá, hvězda gastronomických sítí.
„Tak co, Stanislavo, připravená rozhodovat o osudech?“ mrkl na mě Matěj. „Říká se, že dnes se ukážou opravdové talenty.“
„Talent je výsledek práce, nikoli efekt pro kamery,“ odpověděla jsem bez náznaku úsměvu. „Uvidíme, kdo co skutečně umí.“
Pak zaznělo její jméno.
Nela Marešová vstoupila do světla reflektorů sebejistě, téměř triumfálně. Držela se zpříma, bradu lehce pozvednutou. Do objektivu kamery poslala teatrální vzdušný polibek.
„Představím vám dekonstrukci mořského hřebenatky s šampaňskou espumou a kaviárem z mořských řas,“ oznámila s jistotou.
Talíř vypadal ohromujícím dojmem. Dokonale bílý hřeben, nadýchaná pěna jako oblak a drobné průsvitné zelené perly rozmístěné s matematickou přesností.
Matěj ochutnal jako první. „Skvělé! Technika zvládnutá perfektně. Opravdu odvážné!“
Sabina si ještě před soustem stihla jídlo vyfotit. „To je nádhera! Vizuálně naprostá desítka. Sledující budou nadšení.“
Pak přišla řada na mě.
Asistent v černých rukavicích mi položil talíř před mikrofon. Všimla jsem si bezchybné kompozice, precizních linií. Přivoněla jsem – místo vůně moře ke mně doléhl chladný, téměř sterilní pach.
Ochutnala jsem.
A necítila jsem nic. Žádnou slanou svěžest, žádnou jemnou sladkost masa. Jen prázdnotu zakrytou technickými efekty.
V sále by se dalo krájet napětí.
„Tento pokrm by obstál jako ukázka z učebnice chemie,“ zazněl můj hlas prostorem. „Jenže my nejsme v laboratoři. Jsme v kulinářské soutěži.“
Na obrazovce jsem sledovala, jak Nele tuhne výraz.
„Vzala jste prvotřídní surovinu a zbavila ji její přirozenosti. Místo chuti nabízíte trik. Pod vrstvou pěny a sfér jste skryla podstatu, protože jste si s ní nedokázala poradit.“
Její úsměv zmizel, v očích se objevilo nejprve nepochopení a vzápětí vztek.
„Tenhle talíř je iluze,“ pokračovala jsem klidně. „Je líbivý, ale prázdný. Stejně jako jeho autorka.“
V publiku to zahučelo. Dokonce i Matěj se Sabinou pohlédli směrem k mému balkonu s jistými obavami.
Nela to nevydržela. „Vy vůbec nerozumíte současnému umění!“ vykřikla. „Tohle je vývoj, budoucnost gastronomie! Vy jste zůstala někde u sekané a bramborové kaše!“
Ten večer vtrhla do bytu jako rozbouřený vítr.
„Ta porotkyně! Ta nafoukaná stará ženská!“ soptila. „Ponížila mě před celým národem!“
Radim Mareš se ji snažil utišit, ale marně.
Seděla jsem v křesle a listovala knihou o středověkých bylinách.
„Nazvala mě prázdnou!“ otočila se ke mně s očekáváním podpory. „Umíte si to představit, Stanislavo Marešová?“
Obrátila jsem stránku. „Možná chtěla říct, že v jídle – stejně jako v člověku – je důležitější obsah než obal,“ pronesla jsem tiše, aniž bych zvedla oči od textu.
Zbledla. „Co o tom můžete vědět?!“
Otočila se na patě a práskla dveřmi ložnice.
Věděla jsem, že tím to nekončí. Teprve jsem zatáhla první smyčku kolem její přebujelé pýchy – a měla jsem jich v zásobě víc než dost.
K mému překvapení se však Nela nezhroutila. Potupa ji spíše vybičovala. Rozhodla se dokázat všem, a především mně, že je skutečný génius.