Monika Krejčíová si před zrcadlem v předsíni uhladila dokonale natočené vlasy a pomalu vydechla. Čtyřicítka. Pomyslná hranice, za kterou už člověk nemůže předstírat, že je mu pětadvacet. Z kuchyně se linula vůně pečeného vepřového s bramborami — její osvědčená specialita, na kterou Marek Kolář nedal dopustit. Teď ale místo ochutnávání nervózně přerovnával skleničky v obýváku, jako by jejich správné rozestavení mohlo zabránit katastrofě.
„Moni, už jedou výtahem nahoru,“ zavolal směrem k předsíni. V hlase měl napětí vojáka těsně před výbuchem. „Neboj, jsem s tebou.“
Zvonek se rozezněl tak pronikavě, až Monika nadskočila. Za dveřmi stála obávaná trojice. Dagmar Králová, tchyně s kloboukem připomínajícím rozčepýřené ptačí hnízdo, Simona Váleková s výrazem člověka, которому svět dluží majlant, a desetiletý Lukáš Urban, rodinný poklad, který hned při vstupu okopnul Moničiny oblíbené semišové lodičky.
„Tak všechno nejlepší k tvému stárnutí, drahá!“ zahlaholila Simona, vecpala se dovnitř a ani ji nenapadlo zout si boty. „Jejda, tady je ale těsno. Marku, ty jsi tu chodbu ještě nezvětšil? To je děs.“
„Ahoj, Simono. I tobě pevné zdraví,“ usmála se Monika úsměvem, který si člověk schovává pro finanční kontrolu. „Přezůvky jsou napravo.“
„Lukáškovi žádné pantofle nedávej, má ploché nohy, to by mu uškodilo!“ vyjela okamžitě Dagmar Králová a odstrčila vnuka od botníku. „A ty vaše podlahy jsou ledové. Klaudie tu snad chodí v teplých ponožkách? Kde vůbec je moje vnučka? Zase se někde schovává?“
Z dětského pokoje vyšla dvanáctiletá Klaudie Pavlíčeková a opatrně svírala desky s kresbami.
„Dobrý den, babičko.“
Dagmar po ní přejela chladným pohledem. „Aha, zdravím. Ty jsi nějak vyzáblá. Samá ruka, samá noha. Zato Lukáš, to je kus chlapa! Simono, ukaž jim to jeho ocenění za rekord v pojídání burgerů!“
„Mami, potom,“ mávla rukou Simona, sesunula se na gauč a zhodnotila prostřený stůl. „Moniko, kde máte kaviár? Přijely jsme hladové jak vlci. Lukáši, nesahej na tu vázu! Vlastně klidně, stejně je to laciné sklo.“
Monika si vyměnila pohled s Markem. Dohoda byla jasná — dnes žádné hádky.
„Nabídněte si, co hrdlo ráčí,“ položila na stůl mísu se salátem. „Kaviár je v tartaletkách, Simono. Stačí se dívat pozorně, ne jen chtivě.“
Simona na okamžik ztratila řeč, ale rychle se vzpamatovala. „No vida, čtyřicítka a hned taková citlivost. Když už mluvíme o věku… s maminkou jsme ti přinesly dárek…“